Mezi expresionisticky mnohotvarým debutem "Pip Paine (Pay Back The £5000 You Owe)" a novou deskou "Nights Out" uběhly dva roky. Doba tak akorát na to, aby kapela mohla propagovat svoje minulé album, uzrát a nasbírat materiál na nahrávku novou. Joseph Mount aka Metronomy udělal v tomto mezidobí dvě zásadní věci. V první řadě naservíroval pěknou řadu horších i lepší remixů (například pro Franz Ferdinand, Klaxons, LOTP, Kate Nash). Remixy pak přinesly Mountovu projektu větší pozornost a úspěch než jeho debut. Druhou věcí bylo přibrání dalších dvou členů, tedy Oscara Cashe a Gabriela Stebbinga, kteří do této doby dělali Metronomy pouze support při živých vystoupení. Obě zmíněné věci Metronomy rozhodně pomohly. Ačkoli se vydali vstříc přístupnosti a posluchačské pohodlnosti, neztratili svoji vlastní tvář.

Když si pustíte poslední "Nights Outro" a podíváte se na booklet alba (který jen tak mimochodem dělal ten samej pán, co má na svědomí plakáty k "Mechanickému pomeranči", tedy Philip Castle), dojde vám, že tohle byla vážně zvláštní noc. Kdyby si zní měl Joseph Mount napsat deníček, vypadal by dle mého názoru nějak takhle:

"Než noc pořádně začala, byl jsem plnej očekávání, zpočátku se mi sice do toho moc nechtělo, bylo už trochu pozdě, ale dokázal jsem se nabudit, kámoši řikali, že to bude super noc ("Nights Intro"). Samozřejmě jsme se hned seznámili s pár buchtama ("Radio Ladio"), dobrej začátek, i když to nabalování bylo trochu nudný. Dali sme si s klukama nějakou tu dobrotu pod jazyk, takže největší prdel byla dělat si z holek prdel. Ale možná se to vtipný zdálo jen nám, byli sme už docela na sračku. Každopádně věc, která mi v hlavně utkví asi na delší dobu ("My Heart Rate Rapid"). A víte co? Ty čubky nám daly košem ("Heartbraker"). Žádnej doják, slzy nečekejte, ale lhal bych, kdyby mě to trochu nezarazilo. Muj jasně nalajnovanej večer musel změnit schéma.

Změnili jsme lokál ("On the Motorway"). Cesta utekla rychle. Můžu vám říct, že největší odvaz večera bylo kupodivu tlachání o pěknym tripu. Nebylo to extra vtipný, ale mělo to šťávu i kadenci, přestože ve výsledku jsem zas ostrouhal. Ale je to jedna z věcí, která se vám vryje do hlavy a vybaví i ve chvílích, kdy to nečekáte. Někde z vedlejšího parketu jsem přitom zaslech starou pecku od Blur "Boys And Girls", hlavně ty basy a taky remix od U96 - "Das Boot", hlavně ty klávesy ("Holiday"). Už bylo docela pozdě, něco kolem třetí, slečna musela odejít, ale slíbila mi, že tu příští tejden zas bude. Loučení s dobou trvání tři a půl minuty sem si fakt užíval. Kéž by všechna loučení dopadla takhle. Možná to bylo tim, že sem věděl, že to není úplnej konec ("A Thing For Me"). Když už nebylo s kym tlachat, šli sme znovu na parket. Byla z toho cejtit únava, ale bavilo mě to ("On Dancefloors"). Když sme z toho začali mít rozporuplné pocity, sebrali sme se a jeli s klukama na jeden z těch kopců za město. Bylo už nad ránem. Z jedný strany ta kosmopolitní králíkárna, z druhý billboard. Sedíme tam tak, hledíme na to všechno kolem a řikáme si, že i když celej večer stál úplně za hovno, byla to vlastně vcelku zábava a dali bysme si to klidně znovu ("Nights Outro")."

Prostoduché tlachání recenzenta, který si myslí, že je to zajímavé? Možná. Každopádně takovýto pocit mam z "Nights Out" já. Koncepční album, ze kterého je cítit lehký futurismus, všudypřítomné neony a déšť. Pestřejší verze "Blade Runnera". Tento ospalý návštěvník nejednoho zakouřenýho tanečního parketu není o tancování, ale o věcech, které můžete zažít, když tancovat jdete. Matematická přesnost všech nástrojů zavání nudou. Pod uhlazeným sáčkem s kravatou si to však podupuje rozverný mladík oháknutý do barevnýho trička, s lehkou závislostí na alkoholu, smyslem pro zábavu a věděním, že povyražení si z kopejtka zločin rozhodně není. A Joseph Mount si za celkovou režii zaslouží potlesk.