Rozporuplné pocity z vyspění Anety Langerové

21.12.2008 18:02 - Tomáš Parkan | foto: facebook interpreta

Většina kolegů se v posledních reportech rozplývala nad tím, jak Aneta Langerová během krátké doby hudebně dospěla. Já půjdu po jejím sobotním koncertu v pražské Akropoli názorově proti davu. Tedy alespoň místy. Ano, dospěla, ale otázkou je, jestli vždy tím správným způsobem.
Tomáš Klus, Palác Akropolis, Praha, 20.12.2008
© Petr Klapper / musicserver.cz
"Jsem profesionální předskokan," uvedl se Tomáš Klus. A udělal rozhodně dojem, nejen tímto. Jeho muzika je chytlavá a texty v sobě skrývají jemnou dávku ironie. Pravda, ne všechny verše si návštěvník mohl vychutnat v celé jejich kráse, protože se Klusovi párkrát stalo, že mu text vypadl. Jenže nádavkem se už slibně zaplněné Akropoli dostalo velmi vtipné improvizace, něčemu podobnému Wabi Daněk říká veršotepání.

Při vystoupení Tomáše Kluse mě napadlo: Čím to je, že se v poslední době tak masivně začali prosazovat písničkáři? Klus, Marek Ztracený, NiceLand... Proč se to nepodařilo už dřív třeba Michalu Braxovi, Jeronýmu Lešnerovi, Ivo Cicvárkovi či Jardovi Urbánkovi? Že by teprve nyní nastávala renesance českého písničkářství? Dost možná ano.

Aneta Langerová, Palác Akropolis, Praha, 20.12.2008
© Petr Klapper / musicserver.cz
Anetu Langerovou jsem naposled naživo slyšel před více než třemi roky na jejím koncertu v Lucerně v rámci turné Anetatour. Od té doby se ale hodně změnilo a změnila se i Aneta. Před lety to byla taková nesmělá, možná i trošku vystrašená holka hozená do velkého světa. Teď je to přesný opak - sebevědomá, úsměvem oplývající mladá dáma a nekompromisní muzikantka, která si dokáže umě řídit vlastní kapelu. Upřímně mi k ní nesedí ani jedna z těchto poloh a zřejmě by se mi líbil jakýsi mezičlánek, který jsem ale zřejmě navždy prošvihl.

Za ty roky, co jsem Anetu neviděl, jsem zapomněl na její neustálou snahu se odlišit od studiových nahrávek. Asi budu přesvědčován, že to je díky debutu, který nebyl zcela podle jejích představ. Jenže ve chvíli, kdy u "Nebe v loužích" přecházela tato snaha do křečovitého úsilí postaveného na roztodivných nástrojových disharmoniích, vytanula otázka, jestli by nebylo lepší tohle všechno úplně vyřadit. Nedokázal jsem se popasovat ani se zvýrazněnými bicími ve "Vodě živé", čemuž dodal tečku příchod dalších čtyř bubeníků. Ta tam byla původní atmosféra písničky. Aneta ale ukázala v "Nahé noci" či "Když nemůžu spát", že tyhle skladby jdou velmi citlivě upravit a současně jim lze ponechat alespoň melodický základ. Přitvrzení prospělo i "Pár důvodů", tedy až do chvíle, kde se připojili ostatní muzikanti s děsivým huuu huuu.

Aneta Langerová, Palác Akropolis, Praha, 20.12.2008
© Petr Klapper / musicserver.cz
Nejvíc ovšem zarazilo zjištění, že Aneta Langerová má potřebu měnit i písničky z "Dotyku", zvlášť ty úspěšné. "Malá mořská víla" pozměněným frázováním přišla o velkou porci poetiky, "Hledám, mířím, netuším" se pak novým aranžmá stala nekonečným čekáním na finále. Jak je možné, že třeba Rolling Stones nebo Elton John hrají svoje skladby desetiletí v nezměněné podobě, zatímco jiní cítí potřebu je měnit už po první sezóně?

Nicméně výše popsané bylo jen slabým odvarem proti tomu, co nastalo ve chvíli, kdy Aneta nasadila speciální rockovo-taneční úpravou koledy "Pásli ovce Valaši". S umělým sněhem. To se nedalo označit za parodii, ale spíš jako totální exces. Snad jsem konzervativní, ale nemyslím si, že české koledy jdou upravovat tímto způsobem.

Aneta Langerová, Palác Akropolis, Praha, 20.12.2008
© Petr Klapper / musicserver.cz
Na druhou stranu tyhle slabší chvilky se zhruba půl na půl praly s těmi lepšími a vynikajícími. Dostala mě skvěle našlápnutá a lehce zrychlená "Desetina", housle Anny Mlinarikové velmi obohatily "Jiný sen", její umění vyniklo i ve "Vysokém napětí", kde přebrala na bedra svých houslí původně elektronické smyčky. Bezprostředním zážitkem byla i "Písnička pro Světlušku" - díky civilnímu projevu Radima Vojtka, v podobně pozitivním duchu se nesl i duet s Tomášem Klusem "Navěky". Negativní pohled na koncert pak téměř zahnala dvojice přídavků - čtyřručně na piano hraná "Němá" s houslovým doprovodem a předělávka hitu Marty Kubišové "Mamá". Obě písničky vynikly intimní atmosférou ve spojení s niterností zpěvu hlavní představitelky.

Tak nějak mi stále připadá, že by Aneta Langerová chtěla být rockerkou. Ano, dokázala se velmi rychle naučit hrát na všemožné druhy kytar a do strun umí hrábnout opravdu dobře. Mně osobně to k ní ale stále nějak nepasuje, nepůsobí to přirozeným dojmem. Aneta je svým naturelem šansoniérka, která se stále hledá - snad se jednou podaří uskutečnit několikrát zmiňovaná deska s Michalem Horáčkem. Pak teprve uslyšíme věci!

Fotogalerii z koncertu si můžete prohlédnout ZDE.

Aneta Langerová, Tomáš Klus, Palác Akropolis, Praha, 20.12.2008


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY