Tovární halou se ozvěnou nese vřískot. Hustý chumel pevně obepíná improvizované pódium. Muž se jím vydává napříč. Je to Greg Saunier, multiinstrumentalista, převážně bubeník a zakládající člen Deerhoof, již za jedenáct let své existence vydali stejné množství elpíček. Jeho potem zplihlé rozcuchané mikádo mu překryje obličej, když se sklání nad mikrofon zpěvačky Satomi Matsuzaki. "Okay...díky...díky moc!" mluví přerývaně, jak popadá dech. Něco přes hodinu trvající set je někde v polovině. "Jsme na konci našeho turné a tohle je opravdu poslední show. Jsme tady poprvé a tohle jsme nečekali. Počítali jsme, že před pódiem budou tak členové kapel a pár lidí. Překročili jste naše očekávání...mnohonásobně." Naslouchají mu určitě více než dvě stovky lidí. Za chvíli někteří z nich budou zase nevěřícně kroutit hlavami nad prog-rockovými fígly, zabalenými do ozdobného papíru s mašlí.

Na začátku večera pro změnu balil Jorge Boehringer alias Core Of The Coalman z domácí stáje a zahráli převážně věci z letošního majstrštyku "Okolo". "Chceš bejt kreativní a najednou se ti rozsvítí...," načali svůj set. Jejich zvuk je koncertně ještě živočišnější než při poslechu z desky a hlavně působili velice uvolněným dojmem, zkrátka byli doma. Kdyby chtěli, klidně mohli nechat zpívat publikum. Lidé je nechtěli pustit z pódia, ale blížil se čas Deerhoof.

Kalifornská banda nastoupila bez Satomi Matsuzaki. Nezačala žádným intrem, ale rovnou instrumentálním výpraskem. Aha, Satomi tam byla, jen trochu neviditelná. Důvod prostý. Část vystoupení seděla na židli vedle pravého reproduktoru, soustředíc se na struny své baskytary, klávesy a mikrofon. Ani když se postavila, nebylo to o moc lepší. Její malinká postava totiž dokonale ladí s dětinsky dadaistickým stylem zpěvu. Na nepříliš vyvýšeném pódiu ji člověk musel hledat skulinkou mezi pohupujícími se těly, stejně jako chvílemi i její hlas, který nejednou překryly obě kytary. Francouzský zvukař to měl vůbec těžké. Industriální prostor a lámající se ozvěny ze všech směrů moc neladily k často skeletálnímu soundu Deerhoof, stavějícímu na stop-start dynamice. Škoda.

Nejzajímavější bylo slyšet starší věci, zejména z nejpopovější desky "Friend Opportunity", v osvalené podobě, tedy posílené o druhou kytaru Eda Rodrigueze. Třeba "The Perfect Me" se ukázala jako hyperprostorový hit, ani "+81" nebo "Milk Man" nezůstaly pozadu. Nové kusy samo sebou převažovaly, z "Offend Magie" se stala instrumentálka, došlo i na další mírné úpravy. Někde si déle pohráli s chytlavým riffem, jinde došlo na medley propojující více fláku v jednu kvalitou prorostlou kýtu. Nástrojům vládli jaksi mimochodem. Ed si našel prostor na tanečky, čímž rozdováděl i Satomi, které nakonec více křepčila, než seděla. Ve druhém krátkém přídavku na samém konci vyskočila na židli, aby ji každý viděl a zabroukala lidem cestu basketbalového míče přes pivota až do koše "Basket Ball Get Your Groove Back". Tváří v tvář, ucho k uchu, vylezlo na povrch, že to hlavní na Deerhoof je chobotnicovým stylem hrající Greg s pěveckou Alenkou v říši divů Satomi, aniž bych chtěl ubírat na důležitosti Edu Rodriguezovi a Johnu Dieterichovi. Každopádně musíte mít hodně nápadů, aby jste jimi mohli plýtvat tak, jak to na prostoru každé skladby dělají tito Kaliforňané. Zpátky na zem do disco inferna po nich vrátily rádio hity datované převážně do dekády trvalých, metalu a syntetických tympán. Ano, hráli Dirrrrty Trrrrinity Voe Djs!

Byl to trochu jiný večírek. Kousek od pódia stál vánoční stromeček. Kdo pod něj přispěl dárkem, mohl si na konci sám nějaký vybrat. Mezi hraním se hodně děkovalo a trochu i bilancovalo a hlavně v celé hale platil přísný zákaz kouření - na přání Deerhoof. A dodržoval se! Kéž by nešlo o ojedinělý experiment. Vánoce, svátky klidu a pohody? Pche. Na palubě stříbrné rakety to každopádně v pátek platilo. Možná na těch Vánocích fakt něco bude.

Deerhoof, OTK, Core Of The Coalman, Meet Factory, Praha, 19.12.2008