Vladimír Mišík je bez diskuzí obrovskou legendou a na svém kontě má nejednu fenomenální skladbu. Když posloucháte "Sluneční hrob", "Variaci na renesanční téma", "Špejchar blues", "Stříhali dohola malého chlapečka" a řadu dalších písní, cítíte to. Opravdovost, pokora, talent. Dvě DVD z koncertu v pražské Arše z 6. června 2007 přinášejí takových skladeb skoro třicet.

První disk pojmenovaný "Klobouk dolů" je poctou oslavenci Mišíkovi. Z naprosté většiny tu jeho písně hrají jeho známí, kamarádi, kolegové muzikanti - od Dana Bárty ("Tma stéká do kaluží", "Doteky"), přes výborné Buty ("Ty II") až po neméně zdařilou verzi "I Like The World (Sun Is So Bright)" od November 2nd. Druhý disk "Nechte zpívat Mišíka" už je v režii hlavního protagonisty, i když stále s velkým počtem hostů (např. již tradiční Marek Eben v jím otextované klasice ETC "Za vodou").

Soubor obou dévédéček je vlastně dokumentem o jednom výjimečném koncertu uspořádaném k narozeninám jednoho výjimečného muzikanta. Nic víc. Záznam výborného koncertu, který pravdivě vypovídá o tom, co se v Arše dělo, nesnaží se napravovat některé technické nedostatky (třeba nefunkční Bártův mikrofon v závěrečné "Špejchar Blues") a ani nijak vylepšovat, zkrášlovat, převyprávět nebo třeba stylizovat celý večer. Je to, jako by zpravodajství České televize poslalo svůj tým nasnímat další z mnoha koncertů.

A tak zamrzí rutina, která na vás po celou dobu sledování této fantastické události sálá z obrazovky. Mišíkovy skladby jsou sice tak silné a muzikanti podávají tak skvělé výkony, že jim nemůže nic ublížit. Přesto máte s každou další písní i s každým novým přehráním disku pocit, že spousta věcí šla natočit mnohem lépe. Viníkem je nijak objevná, obyčejná práce kameramana, navíc i technicky na nevalné úrovni. Střídání pomalejší závěrky se standardní a čistého obrazu se zašuměným tak hází stín na jinak zábavný (ať žijí mladí Mišíci), strhující koncert, na němž se setkaly ty nejzásadnější osobnosti domácího nejen bigbítu.

Příjemným překvapením a světlem vnořujícím se do stínů z koncertu je závěrečný dokument "Paměť lásky Vladimíra Mišíka". Archivní materiály s Mišíkovými písněmi, pěkně chronologicky poskládané a doplněné skrytými titulky, v téměř pětadvacetiminutovém pásmu nabízejí pohled na oslavence bez komentářů z venčí. Dokument postavený na písních je tím nejlepším představením / připomenutím Mišíka.

Je dobře, že má Vladimír Mišík své DVD, na něž se podařilo zachytit skvělou formu ETC i obdiv více než dvou desítek dalších muzikantů. Škoda je, že skoro dvacet let po sametové revoluci se nepovedlo dosáhnout takové kvality záznamu, jaká by v roce 2008 měla být standardem. O tom, že to i u nás umíme nás letos přesvědčil třeba Visací zámek. Alespoň, že Karel Haloun je sázka na jistotu a jeho obal je, jako obvykle, vynikající.