Je skvělé, když se kapela vrátí do míst, kde ji její fanoušci vídávali nejraději. Přesně tak to zkusila Metallica minulou nahrávkou "St.Anger", ale vzbudila velmi rozporuplné reakce. Ačkoliv měla být tahle placka pouze jakýmsi momentálním vypuštěním páry, odklon k agresivnímu a hutnému metalu prošpikovaného thrashovými riffy rozdělil tehdy hudební veřejnost a fanoušky na dva tábory: první tleskali a nadšeně pískali, druzí kroutili hlavami a bučeli. Jak je vidět, Metallica vztyčila na bučící prostředník.

Tep srdce a první kytarové tóny připomínající zvukem "Enter Sandman", minutová poklidná předehra a zběsilá jízda může začít. Sedmiminutová "That Was Your Life" je hudebně podobná palba jako minulý otvírák "Frantic", avšak projev Jamese Hetfielda zní jinak. Stále je v něm hodně energie a agrese, ale za mikrofonem celkově působí mnohem více vyrovnaně a nikoliv jako štvané zvíře. To samé lze v podstatě říci o celé nahrávce: "Death Magnetic" je nářez od začátku do konce, avšak bez zaťatých pěstí. Změna je to však velmi relativní - už na první poslech se zdá, že Metallica pokračuje v kolejích vyjetých tankem značky "St.Anger" i nadále. A ať si říká, kdo chce, co chce, je to tak dobře. Agrese a nekompromisní tvrdost se u Metalliky dají považovat za genetické vlastnosti. Na "Death Magnetic" využívá kapela vedle těchto vrozených i klidnější naučené a převzaté, zejména lze zajásat nad Hammettovými sóly, kterých si posluchači posledně příliš neužili.

Metallica, jak je jejím dobrým zvykem, střídá v jednotlivých skladbách hned několik poloh. Obvykle ku prospěchu věci, kdy se například z melancholicky rozjíždějící balady ("The Day That Never Comes") vyvine thrashmetalová vypalovačka, někdy působí výsledek až moc překombinovaně. Jak již bylo řečeno, "St.Anger" měl být návratem ke kořenům. To se Metallice vcelku povedlo i tentokrát, dokonce bez větších vedlejších efektů a zkrátka lépe (pokud hovoříme pouze o podobě se starými deskami). Odvážně řečeno, "Master Of Puppets" v novém a lepším zvukovém kabátku, ovšem hřejícím hudebně slabší skladby. Na druhou stranu, "Battery" a ostatní dnes již klasické záležitosti také potřebovaly svůj čas. Parta z Kalifornie na novince také zplodila třetího následovníka do rodu neomluvitelných "Unforgiven III" a opět v tom jsou smyčce a dokonce piano.

Kromě známého tria Hetfield, Ulrich, Hammett mají na nové desce svůj podíl dva noví muži. Basák Robert Trujillo na "St.Anger" nezasáhl a když už se tak stalo na novince, zdá se, že moc prostoru nedostal. Basa je utopená, díky preciznímu zvuku je v písních rozpoznatelná, ale samostatně ji Rick Rubin upřednostnil před hutným zvukem bicích a kytary jen zřídka. Příkladem budiž skladba "Cyanide", kde zní dostatečně zřetelně. Samotný podíl jednoho z nejslavnějších producentů současnosti Ricka Rubina na finální podobě desky je jistě významný, avšak v konečné konfrontaci s Hetfieldem a Ulrichem těžko odhadnutelný.

Stejně neodhadnutelná je reakce publika na toto zbrusu nové dítko. Jedni opět uvítají blízkou podobu se svými oblíbenými deskami z konce osmdesátek, druzí budou Metallice vyčítat, že se opakuje. Ano, opakuje. Ale pořád to stojí za poslech.