10. Chris Rea - Blue Guitars (2005)Unikátní dílo, u něhož jsem si všechny superlativy vystřílel ve své recenzi. Soubor jedenácti CD a jednoho DVD zabalený ve velké krásné knize. Reova odpověď Smrti, která už na něj mávala. Až budu za dvacet let poslouchat jen blues, Chrisovo životní dílo si bez obav zařadím k nahrávkám všech velkých mužů z Delty a Chicaga, které jsem teprve začal objevovat. Do blues je třeba dorůst.
9. The Rolling Stones - Sticky Fingers (1971)Původně jsem tu měl od Stones nachystanou desku "Voodo Lounge", díky které jsem si je pro sebe objevil, ale nejlepší alba mají z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nejraději mám "Sticky Fingers", desku bez slabého místa. Všechno, co jste chtěli vědět o sloganu "Sex, drogy a rokenrol", tady najdete. Na postu kytaristy se poprvé (a mistrovsky) představuje Mick Taylor, který to u Stones vydržel pět let a pak to raději sám zabalil a kdo ví, třeba si tím zachránil život.
8. Sheryl Crow - Sheryl Crow (1996)Sheryl je moje nejoblíbenější zpěvačka a jediná ženská v první desítce. Její druhá, bezejmenná deska je nejpestřejší. Skladby samozřejmě vycházejí z amerických tradic, je to pořád rock s kořeny v country, ale jsou ozvláštněny šikovným využitím perkusí, ruchů, loopů, jsou tu silné balady i přímočaré kytarové hity. Osobní milostné písně se tu střídají s téměř tanečními nahrávkami. A po těch dvanácti letech se mi pořád na téhle desce velmi líbí zvuk kytar, je to skvěle natočené.
7. Mad Season - Above (1995)Vždy, když čtu něco o emo, vzpomenu si na Alice In Chains a jejich zpěváka Laynea Staleyho. To nebylo jako, ale pěkně natvrdo. Mad Season byla superskupina, v níž se Staley sešel s kytaristou Pearl Jam Mikem McCreadym, bubeníkem Screaming Trees Barrettem Martinem a bluesovým basákem Johnem Bekerem Saundersem, vokálem přispěl i Mark Lanegan. "Above" je smutná deska kapely (i když to není až taková úzkost a deprese jako u Alice In Chains), která vznikla spontánně spojením lidí, co měli velké problémy a muzika asi byla jednou z jejich mála radostí. Dva z muzikantů už to mají za sebou.
6. Oasis - Be Here Now (1997)Dneska se k ní už moc Gallagherovci nehlásí a nic z ní nehrají živě, ale pro mne je to největší deska Oasis. Ne nejlepší, ale největší ano. Monumentální zvuk, ohromné kytarové stěny, několikaminutové konce, singly, co byly třikrát delší než běžné rádiové hity, a na obalu Rolls-Royce potopený v bazénu. Mám doma jedno číslo magazínu Q, kde je speciál k 10. výročí "Be Here Now" a tam je vznik desky popsán jako "bezbřehé množství drog, blbá nálada a nahrávání na hovno". Tímhle albem prý Oasis ztratili pět milionů fanoušků, ale já na něj nedám dopustit.
5. Tom Petty - Wildflowers (1994)Toma Pettyho jsem poprvé zaregistroval až v superskupině Traveling Wilburys a pak s hity "Learning To Fly", "Free Fallin'" a "Into The Great Wide Open". "Wildflowers" jako žhavou novinku (a na kazetě) jsem si koupil na jedné ze svých prvních služebních cest. Tohle album pro mne definovalo pojem písničkář - Tom Petty je brilantní autor, zpěvák, kytarista a hlavně na mne vždy působil jako vtipný chlap, co to má v hlavě srovnané. Písničky na "Wildflowers" jsou jednodušeji zaranžované než předchozí Pettyho spolupráce s Jeffem Lynnem, jsou hodně akustické. Co se týče silných melodických nápadů, měl Tom tam nahoře rozhodně protekci.
4. Pearl Jam - Vitalogy (1994)Třetí deska Pearl Jam se už těžko dá označit jako grunge - je to rockové album, kde kapela hojně experimentuje s písničkovou formou i zvukem. Ale hlavně, jsou tu jedny z nejlepších písní Pearl Jam, nekompromisní zběsilosti i nádherné "písně o mužích". A taky má toto album jeden z nejlepších bookletů historie - zatímco první dvě desky vyšly v normální plastové krabičce, od "Vitalogy" alba vycházejí v digipacku a toto je famózní knížečka. Takže chlapci, pozor na vysychání míchy a ať žije vinyl!
3. U2 - Achtung Baby (1991)První singl "The Fly" jsem dlouho nesnášel… A o to více mám dnes tuhle písničku rád, hlavně živě. "Achtung Baby" je pro mne bez debaty vrcholná deska U2, dokonalá kombinace jejich velkolepého rocku s jinými zvuky, které razantně změnily dosavadní obraz kapely. Nová image, nový sound, skvělá hudba, klipy, pojetí koncertů, ZOO TV, Berlín a hlavně "One" (která se mi, mimochodem, ve verzi s Mary J. Blige líbí ještě víc než originál). Album se perfektně hodilo do své doby, jen chvíli po pádu Zdi. Vůbec z hlediska desek byl rok 1991 pro mne asi klíčový: "Ten", "Nevermind", "Use Your Illusion", "Innuendo", "Achtung Baby".
2. The Beatles - Rubber Soul (1965)Mám se stydět za to, že považuji The Beatles za definitivně nepřekonatelné? Byli, jsou a budou nejlepší. V tomto Top Ten bych možná mohl uvést "White Album", "Revolver" nebo "Abbey Road", ale "Rubber Soul" je pro mne zlomovou deskou, kdy se začaly dít velké věci. Už to není jen geniální pop, je to most mezi "Help!" a "Revolverem", přechod do nové dimenze experimentů ve studiu. Zkuste si představit, že by dnes někdo vydal v rozpětí dvanácti měsíců (!) tři takové desky. Nemožné. Dovolím si vypíchnout dvě písně, které mám hrozně rád a které mi vždy přišly nedoceněné: "The Word" a "Wait".
© facebook interpreta
Co se do desítky nevešlo
A-ha - East Of The Sun West Of The Moon, Aerosmith - Get A Grip, Alice In Chains - Jar Of Flies, Johnny Cash - Man Comes Around, Coldplay - A Rush Of Blood To The Head, Chris Cornell - Euphoria Morning, Depeche Mode - Songs Of Faith And Devotion, Robert Downey Jr. - The Futurist, Everly Brothers - The Very Best, David Gray - Life In Slow Motion, Ivan Kral - Cabriolet, Mark Knopfler - Golden Heart, Manic Street Preachers - This Is My Truth Tell Me Yours, Massive Attack - Mezzanine, George Michael - Listen Without Prejudice, Queen - Innuendo, Damien Rice - O, Suede - Dog Man Star, The Thorns - The Thorns, Robbie Williams - Sing When You're Winning, Miro Žbirka - Sezónne lásky a desítky dalších...