Páté studiové album islandských Sigur Rós v žádném případě není jen další plackou v řadě. Skupina na něm poprvé utekla k angličtině, i když jen jednou (ve skladbě "All Alright"), a o produkci se podělila s Markem Ellisem, vystupujícím pod uměleckým pseudonymem Flood. Ten je znám svou schopností skloubit alternativu s mainstreamem (v minulosti spolupracoval například s The Bad Seeds Nicka Cavea, PJ Harvey, ale i s Killers, Erasure či U2 - na poslední desce "How To Dismantle An Atomic Bomb"), což je z novinky Sigur Rós patrné. Dan Hájek to v hlavní recenzi popsal jako snahu přiblížit se na oko masám posluchačů, přičemž nenašel na albu výraznějších minusů a udělil solidní osmičku. A dalších pět našich redaktorů? Polojasno, místy oblačno, ojediněle srážky - rovných sedmdesát procent.

---

Honza Průša - Festival kouzelných obrazotvorných melodií (8/10)
Vztah k interpretovi: Jejich pohádkovými zvuky se nechávám vábit od alba "Ágætis byrjun", které je i mým nejoblíbenějším.

Ačkoliv leží Island téměř na hranici severního polárního kruhu a dalo by se očekávat, že to bude mrazivá zem s tuhými zimami, díky teplému golfskému proudu tomu tak není. A i když jsem tam nikdy nebyl, mám docela jasnou představu, jak rozmanitý kus země to je. Island totiž musí být stejný jako Sigur Rós, jako "Fljótavík". Rozmanitý, pohádkově tajemný a hrdě majestátný. Těžko psát recenzi na hudbu, která nepotřebuje slov. Žije svým životem, je silná, neotřelá. Gradující smyčcové návaly, rozverná i vážná akustická kytara, zádumčivý a uvážlivý klavír a v neposlední řadě tajemně bolestný hlas. Další nástroj, u nějž ani nehledáte smysl slov, které vnáší do silných siguřích kompozic, a to ani v případě, že se jedná netypicky o angličtinu. "Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust" je sice o něco méně výrazné album než ta předešlá a také o něco uhlazenější, přesto nádherné. Nezbývá než poslouchat a unášet se drobnostmi (kýváním hlavy zprava vlevo při rozpustilém úvodu "Gobbledigook" nebo otevíráním uší až nadoraz v závěru "Festival". Přitom příjemně bloudit nikdy nenavštívenou a přesto důvěrně známou krajinou bahenních sopek a jezer.

Vašek Trávníček - Skutečný originál (8/10)
Vztah k interpretovi: Znal jsem "Takk…" a "( )", vydařená alba. Můj vztah k SR se dá charakterizovat jako respekt k umělci, který je v měřítku světové hudby svůj jako málokdo jiný.

Poznáte je na první poslech. Sigur Rós mají styl, kterého se už léta drží a který jim přesto (nebo možná právě proto) neustále rozšiřuje posluchačskou základnu. Je docela s podivem, že jsou pořád svoji. V dnešní době, kdy si každý bere od každého, zejména tedy to, co někdy v nějaké dekádě fungovalo, je přístup SR k hubě obdivuhodný. Lépe řečeno obdivuhodné je to, že s tímto svým přístupem dokážou zaujmout masy lidí. Je to zkrátka v nich. Pohrávají si s náladami, emocemi a barvami právě tím nezaměnitelným způsobem, jakým to umějí jenom oni. Na novince "Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust" jenom potvrzují mé přesvědčení o nejlepší neanglicky zpívající kapele. Tedy pokud po "All Alright" o nich můžu pořád mluvit jako o neanglicky zpívajících. SR od poslední řadovky zapracovali na kytarovém zvuku a i orchestrální party na novém CD jsou hutnější. V takové "Ára Bátur" hraje skoro sedmdesát filharmoniků! Co je hlavní, nové písně mi připadají rozmanitější, co se týče nálady. Sigur Rós přeskakují z jedné do druhé, nabízí posluchači více poloh. A pořád to jsou oni. Svérázní muzikanti z Islandu, kteří stojí úplně mimo světový pop.

Pavel Parikrupa - Dobré. Divné. Velké! (7/10)
Vztah k interpretovi: Platonický respekt. Znám jen pár věcí uspořádaných na výběru "A Taste of Sigur Rós", takže vím, o čem je řeč, ale nejsem oddaný fanoušek ani znalec.

Nová deska Sigur Rós je zvláštní v tom, jak u mne její poslech dokáže vyvolat extrémně protichůdné reakce v závislosti na náladě. Nejmarkantnější to je jistě ve skladbách "Ára Bátur" nebo "Festival" (ostatně nejvíce diskutovaných ve čtenářských reakcích). Jako posluchač, který není fanouškem kapely a poslouchá album s kritickým odstupem, jsem byl naprosto rozhozen: při jednom poslechu (kdy jsem byl ve velmi přemýšlivé a melancholické náladě) mi naskočila husina z přesného emocionálního zásahu přímo na srdeční komoru, den poté se mi při poslechu téhož zježily chlupy z toho kapajícího monumentálního patosu. Čím to? Album je zřejmě vyladěno na jistou frekvenci a do té se musíte trefit - pak je to úžasný výlet až nad mraky, jsou tam veškeré emoce, ba i nevinná dětská radost. Když se ale netrefíte a nevyjde fáze, všechny ty mohutné sbory, dlouhatánské repetice, vysoké hlasy a patetické rozjímání o přírodě vás můžou vytočit (nemusejí, ale u mne to tak bylo). Jednou jsem si připadal jako anděl na obláčku a podruhé jako nasraný mravenec. Takže velmi obezřetně vyladit a když nasednete v pravý čas, budete jako papírová lodička na vršku horkého islandského gejzíru.

David Věžník - Ta rozporuplnost tam pořád je. (7/10)
Vztah k interpretovi: Tím vřelejší, čím víc jsou Vánoce. Opravdu!

Island je divný kraj. Fascinující i temný. Aspoň pro mě jo. Sigur Rós byli vždycky rozporuplní. Aspoň pro mě jo. Na jedné straně melodie z těch nejsmutnějších na světě, které zasahují citlivá místa tím nejněžnějším způsobem, na straně druhé velmi velmi neobvyklý pěvecký projev hraničící s rozdivočelým kocourem za vlahé letní noci. Ta kombinace nemůže dopadnout jednoznačně. A kombinace toho všeho dosud napsaného platí i pro "Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust". A platí i pro všechny předchozí a platit bude zřejmě i pro všechny následující desky téhle kapely. Proto se těžko zbavuje pocitu, že recenzent dává každé její desce tu samou známku (pořád devět nebo pořád osm nebo...). U mě to z důvodů zmíněných ze začátku asi navždy bude ta sedmička. I na tomhle albu jsou skladby, které vhánějí slzy do očí tak, jak to nikdo jiný nedokáže. I tady jsou pořád ty přiškrcené hlasivky, které ale přesto tak zvláštně souznějí s výsledným zvukem. Zvukem patetickým až kýčovitým, ale přesto průzračným a křehkým. Ta rozporuplnost tam pořád je.

Karel Veselý - Sigur Rós se začali brát příliš vážně. (5/10)
Vztah k interpretovi: Miluju "Ágætis byrjun", k novějším deskám mám ale už rezervovaný vztah.

Přijde mi, že Sigur Rós trpí na nemoc jménem popularita. Čím je poslouchá víc lidí, tím vydávají horší desky. Na té nejnovější chtěli dát na odiv své střídmé písničkářství, a vylezl jim z toho nesmyslně nabubřelý a přeprodukovaný barokní pop. Dovedu si představit, jak se nad tím lidé, kteří běžně poslouchají Coldplay, rozplývají jako nad uměním s velkým U, ale já zívám nudou. Pořád jsou mi sympatičtí, dělají si svoje a pořád znějí velmi originálně, ale ten patos je prostě nesnesitelný. Album mi bohužel potvrdilo to, co mě napadlo při sledování všech těch roztomilých lidiček na DVD "Heima" - Sigur Rós se začali brát příliš vážně. Tohle vážně není umění, ale obyčejný kýč.

---

Album: Sigur Rós - Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust
Průměrné hodnocení: 7,0/10
Celkový čas: 55:40
Skladby: Gobbledigook, Inní Mér Syngur Vitleysingur, Góðan Daginn, Við Spilum Endalaust, Festival, Með Suð Í Eyrum, Ára Bátur, Illgresi, Fljótavík, Straumnes, All Alright