Jen o něco déle něž dvě minuty a třiapadesát sekund, co trvá ona Bowieho písnička, která dala The Kooks jméno, jsem věřil tomu, že recenzi pro server Drowned In Sound psal nějaký zamindrákovaný bastard, který si degradací placky "Konk" honí svoje ego. Jenže on jeho verdikt jedna z deseti má nakonec k pravdě asi stejně daleko, jako k němu má tvrzení, že The Kooks na své druhé studiovce úspěšně navázali na jedničku "Inside In/Inside Out". Až takový průser, jak tvrdí Kev Kharas, to není, ale žumpou to zavání, bez diskuze.

Mám "Inside In/Inside Out" docela rád. Jako by si Thin Lizzy řekli, že už se nahráli dost na to, aby jim taky někdo začal zobat z ruky a skočili si ke Kaiser Chiefs do krámu pro nějaký ten hit. Ona hudební lehkost, samozřejmost a (minimálně zdánlivá) sofistikovanost stavby písniček a hudebního projevu udělali z The Kooks kapelu zítřka s tím, že až druhá placka ukáže, jestli šlo o šťastnou trefu outsidera, nebo David zase jednou ukáže všem Goliášům prostředníček. Neukázal.

A možná za to tak trochu mohou právě Kaiser Chiefs, kteří loňskou deskou "Yours Truly, Angry Mob" svázali Lukeovi Pritchardovi a spol. nohy. Vždyť dokázali oslovit v podstatě totožnou cílovou skupinu. Před The Kooks tak stál první velký úkol - navázat na debut a zároveň obstát v porovnání s albovou dvojkou Kaiser Chiefs. Jenže oni jakoby se zalekli. Samozřejmosti je v nových písničkách asi jako v Anglii dobrých fotbalových gólmanů a lehkost se z nich vytratila zcela. Nahrazuje ji prvoplánovost a umíněná líbivost, popěvky už nejsou fajn, naopak místy lezou na nervy a chytlavost opravdu není totéž jako vtíravost.

"Konk" je profesorsky odvedená práce, která postrádá hloubku. Pár umělých, umakartových hitů, které vyjdou, respektive již vyšly, jako přiměřeně úspěšné rádiové singly ("Always Where I Need To Be", "Shine On", "See The Sun"), doplněných o hromadu podprůměrné vaty. Největším přínosem tak budiž to, že se The Kooks alespoň jasně definovali vůči Kaiser Chiefs - únikem k nezáživnému popovému kýči.