K nové desce Ohm Square, ve kterou po odchodu Dušana Liperta mnozí už ani nedoufali, nebylo až tak jednoduché se dostat. Jednou variantou byl nákup v podobě empétrojek přes oficiální webové stránky skupiny, ale pokud neradi pálíte a formát mp3 je pro vás jen předkrm před hlavním chodem na fyzickém nosiči, pak jste museli zkusit své štěstí v aukci o jedno ze dvou set šestnácti sběratelských CD. Otázkou pro naši další makrorecenzi tak zůstává, jestli bylo (a je) o co stát. Dan Hájek v hlavní recenzi přitakal, že prý ano, a udělil osmičku, ale většina z dalších pěti našich redaktorů je názoru opačného a sáhla do kapsy pro lehce podprůměrnou pětku - výsledné hodnocení se ustálilo na nepříliš přívětivých šestapadesáti procentech.

---

Jaromír Koc - Honza Čechtický se našel (7/10)
Vztah ke kapele: Vcelku fanda, leč nikterak Ohm Square nepochlebuji.

Když se poohlédnu za dosavadní produkcí Ohm Square, nedokážu přesně popsat, co mě na jejich hudbě vždycky tak bavilo. Nepatřím mezi skalní fandy, dokonce jsem neviděl ani jeden koncert, což je dozajista velká chyba, ale mám prostě respekt k těm, kterým to v hudbě myslí. Nová deska Ohm Square je v mých očích jakousi hudební hříčkou, která je vcelku chytrá, jako celek sice nedrží pohromadě, ale jednotlivé tracky přesto fungují. Mamutí podíl na tom má i nádherný hlas Charlie One, který prostě pohladí, i kdyby ze sebe vydávala pouze brblající šepot. Abych ale Ohm Square a jejich nový počin zase tak moc nechválil, nerad přiznávám, že z nových písní cítím občas až jakýsi kalkul. Jistě, i tentokrát si Honza Čechtický se všemi mašinkami, co má, hraje více než bravurně a jako se by se konečně deskou "Taking Shape" našel, nic to však nemění na tom, že se vývoj některých skladeb dá již při prvním poslechu odhadnout. A to u takových inovátorů, mezi které Ohm Square řadím, rozhodně není dobře. Co bude dál?

David Věžník - Tvar máme, zbývá jej naplnit (6/10)
Vztah ke kapele: Respekt. Od první desky. I když ta druhá se mi vždycky líbila víc.

Šmankote, vždyť já u toho usnul! Vsedě! A od té doby přemýšlím, co za to mohlo. Změna tlaku? Vedro? Pokročilá večerní hodina? Nebo snad kapela? Inu, vzato kolem a kolem, asi všechno dohromady. Ale to, že je mezi viníky i samotná kapela, to mrzí. Ohm Square jsou fajn. "Taking Shape" je fajn. Hlavně po zvukové stránce. I když... není zvuk jako zvuk. Jak to jen popsat...? Snad se chytit názvu desky: tvar versus výplň. Tvar je zvuk coby technika. A ten nemá daleko k dokonalosti. Některé ruchy znějí dokonce tak, že je chvílemi potřeba přehrávání pozastavit, aby se člověk přesvědčil, že opravdu neškrábou sousedi. Tvar máme, zbývá jej naplnit. Zvuk coby melodie. A jsme u toho. Proč se až na výjimky nedá zapamatovat jediná píseň? Proč většina skladeb zní jak nepovedené mash-upy (kdy zpěv neladí s doprovodem)? Míra abstrakce a přeprodukovanosti dosáhla svého BZ (bodu zlomu) a zdá se, že už pojede sešupem dolů. Ale třeba takové "No Shame No Gain", "Monomania" nebo "Burčák" (a burčák) mám rád. Fakt.

Honza Balušek - Bolestné zklamání (5/10)
Vztah ke kapele: Jejich debutové album "Ohmophonica" považuji za jednu z nejlepších domácích nahrávek vůbec a obecně je mám velmi, velmi rád, diskografii mám kompletní.

Tohle makro mě opravdu bolí. Ohm Square jsem si zamiloval už na první desce, bavilo mě dokonce i "Remixed" (ač remixová alba nejsou většinou perlami diskografií kapel), do detailu dotažený pop na "Love Clasics" mě pak sice překvapil, ale rozhodně zaujal. Jejich novinková kolekce v drobet užší sestavě má největší pozitivum v originální distribuci i limitované edici, která tvoří ve výsledku umělecké dílo. Zvuk je vycizelovaný k dokonalosti, elektronika hraje jako dvě živé kapely dohromady. Forma je tedy úžasná, ale ten obsah... Jakoby kapela na desce chtěla spojit rozmáchlé instrumentální plochy z debutu a písničkové pojetí z minulého alba, ale výsledek se minul účinkem. Převažující dojem z "Taking Shape" mám i po mnoha posleších totiž jen jeden - Charlie One pořád něco zpívá a nedá si ani na chvíli pauzu. Ale melodie a případné refrény nejsou natolik silné, aby dokázaly skladby od sebe odlišit. Nahrávku tak až na výjimky ("Monomania", "Acid Sparrows" či "Sex Dot Com") tvoří jednolitá masa zpěvu a elektroniky. Ohm Square tak nechtěně vytvořili desku, která může fungovat maximálně jako podkres. Budete si podupávat a říkat si, jak dobře to zní, ale pamatovat si z ní nebudete nic. Za mě doufám, že příště to snad bude buď mnohem větší underground, nebo mnohem větší pop.

Ondřej Michal - Stěží zapamatovatelné melodie dávné legendy (5/10)
Vztah ke kapele: Jedna z mála českých tanečních kapel, která mě kdysi bavila

S označením legenda mám trochu problém. Navozuje ve mně pocit čehosi před lety slavného, významného, dnes již pouze přežívajícího, těžícího ze slávy dávno pohaslé, vytěkané. O pražských Ohm Square se coby o legendě mluvit dá bez nejmenších pochybností, byť letos přicházejí teprve se svým čtvrtým albem. Před lety patřili mezi to nejzajímavější, co nabízela domácí elektronická scéna. Jenže to byla jiná doba, psalo se jiné století. Letošní "Taking Shape" je album, u kterého si absolutně nejsem jistý, pro koho je vlastně určené. Pro fanoušky jejich drum‘n‘bassových začátků zcela jistě ne. I když to je v první řadě především pop, na své si tady přijdou příznivci r’n’b, chilloutu, možná i hledači v málo probádaných hudebních oblastech. Co mě však zneklidňuje, je skutečnost, že si desku poslechnete jednou, dvakrát a stejně si nezapamatujete jediný motiv, jedinou melodii. Pro mě osobně se dá hovořit o zklamání. Na druhou stranu při vzpomínce na nevýrazné "Love Classics" nikoliv nečekané.

Karel Veselý - Ideální hudba pro generaci Živlu, která se z klubů přestěhovala do obýváků značky IKEA (5/10)
Vztah k interpretovi: V 90. letech fanoušek, nicméně ke své minulosti jsem obezřetný.

Ohm Square mi vždy přišli jako kapela, která se celou kariéru snažila jít s dobou. Ať už to byl inteligentní drum'n'bass z konce 90. let nebo taneční pop na "Love Classics", experimenty či novátorství vždy nahrazovali dokonalým provedením. Teď jdou snad poprvé proti proudu. V době, kdy se v klubech hraje hudba skládaná na levných syntezátorech a na prvním místě je energie, je na novém albu až moc dobře slyšet, jak pečlivě ho šlechtili a domýšleli do posledního detailu. Ohromí tím možná kolegy v branži, pro posluchače je to ale zoufalá nuda. Na pop je to příliš složité, na elektronickou hudbu zase strašně salónní. Je to vlastně ideální hudba pro generaci Živlu, která se z klubů přestěhovala do obýváků značky IKEA. Splácí hypotéku, vzpomínají na zlaté devadesátky a poslouchají staré desky Moloko. "Taking Shapes" má přesto jednu kvalitu, kterou je třeba podtrhnout - skvěle se u ní usíná.

---

Album: Ohm Square - Taking Shape
Průměrné hodnocení: 5,6/10
Celkový čas: 57:03
Skladby: Monomania, No Shame No Gain, Sex Dot Com, Burčák, Humble Town, Phantom Power, Broken Clocks, Indolent, A Tic's Tactics, Digital Red, Animated, Acid Sparrows, 50 Heller Song