Po necelém roce od vydání debutu kapely Wohnout "Cundalla" jsme se od chlapců dočkali druhé nahrávky, alba "Zlý noty na večeři". Dle poutačů, které desku doprovázejí, bychom se zde měli plně nasytit toho, co bylo na "Cundalle" jen nastiňováno. Metalovo-punkovo-rockový duch skladeb by měl být údajně vyzrálejší, hudebně propracovanější, žánrově ucelenější a originálnější, texty hravější. Co víc by si fanoušci mohli přát, než aby jejich oblíbená kapela zažila takový skok k dokonalosti, album se bude jistě prodávat dobře, už obal desky napovídá snaze o posun k vyšší kvalitě. Odmysleme si reklamní hesla vydávající Sony Music, pohlédněme, jak nám desku představili samotní muzikanti při jejím křtu minulý čtvtek v Paláci Akropolis.

Všudypřítomná pestrost a stylová pomatenost, na které je hudba Wohnoutu v dobrém i zlém definována, byla viditelná už na scénickém vystrojení pódia. Předměty, které byly rozvěšeny a rozmístěny po celém jeho prostoru, připomínaly tu indiálnskou džungli typu scény "Šum svistu" (opice na liáně), tu pekelný interiér podobný pohádce "S čerty nejsou žerty" (obrovský kotel nad umělým ohněm a syntetická mlha), tu atributy veselé taneční párty á la Roxy (fosforeskující patvary nepřípomínající nic a zároveň všechno). Většinu času koncertu bylo celé jeviště i hlediště zahaleno oblakem umělého kouře, kam se nedostal ten, pronikl dým cigaretového dýmu mladých a ještě mladších fanoušků. Chuť kapely realizovat vše, na co přijdou, spojená s finanční neomezeností a svobodou, kterou jim dodává bohatá firma, představuje jistě výhodnou konstelaci pro tvoření, jen nevím, proč mám mít pocit, že jsou skvělí ještě předtím, než začnou hrát. Možná, že očekávání toho, co uslyším, bylo příliš silné, možná, že jsem byl pod vlivem chemikálií z umělé páry, každopádně jsem prošel mírnou deziluzí stran muzikantského výkonu.

Chlapci z Wohnoutu (Honza a Matěj Homolovi - zpěvy, kytary, Jirka Zemánek - basa, Fenek Steiner - bicí) jsou mladí, jsou príma, jsou odvázaní a určitě je to, co dělají, baví. Což je jistě důležité a stírají tak argumenty těch, kdo je podezřívají z chladné komerčnosti nebo tržní vypočítavosti. Firemní rychlokvaškou, která hraje na objednávku, tedy nejsou a je zbytečné za jejich spoluprací s větší firmou hledat jen čistě zištné cíle. To ale nic nemění na faktu, že po hudební stránce nepředvádějí nic zvláštního, ojedinělého a originálního, jak se o nich obecně tvrdí. Aranžérsky jsou skladby vesměs schematické, občasné exkursy k jiným stylům než k převažujícímu "metalo-punkovému" (funky, reggae, kytarový pop, rytmické disco) místy osvěžují, bývají však zahaleny ve velmi schematických strukturách a ty člověka poslechově utlumují. Nejčastěji to vypadá následovně: tichý začátek na 4 či 8 taktů, pak nářezové gró s výraznou melodií ve schématu sloka, refrén, sloka, sólo, refrén, opět ztišení na sudý počet taktů, refrén, konec - jsem si vědom toho, že toto schéma není platné vždy a všude, nicméně z celkového dojmu tyto struktury převažují. K tomu když přičtete ne příliš časté změny v tempech, slitý středový zvuk, ve kterém rozeznáte jen kopák a basovou linku (zvukař byl patrně odškolen jiným žánrem) a naprostou nesrozumitelnost textů (že, pane zvukaři?), jejichž originalita a veselost nezůstává opomenuta snad v žádné zmínce o kapele, máte pocit, jako byste viděli úplně jiné Wohnout, než ty, co hrávají na letních festivalech, kde fungují jako pestrý a osvěžující element.

Repertoár koncertu představoval rovnoměrný průřez dvěma dosud vydanými alby, za všechny bych jmenoval skladby "Zlej prcek", "Šaman", "Čo poudala stara mama", "Uprchlík" nebo "Zlý noty na večeři" ze křtěné desky, z prvního alba nechyběly samozřejmě hitovky typu "Marie", "Banány" nebo "Cundalla".

Sečteno, podtrženo. Vidět Wohnout na festivalovém ničím výjimečném vystoupení s dobrým zvukem, kde mají krátký čas na předvedení toho nejlepšího, může být mnohem silnějším a zajímavějším zážitkem než zažít jejich samostatný vším výjimečný koncert, na kterém chtějí převést maximum a hrát co nejdéle. Je zbytečné tuto zkušenost zobecňovat a dělat z ní závěry, jistě by se daly najít i opačné příklady; každopádně ale platí, že bublina, která se okolo Wohnout začíná nafukovat, je nadměrně veliká a že je zbytečné dělat okolo docela normální nezakomplexované bigbítové kapely tolik slávy.

Wohnout, 2.11.2000, Palác Akropolis, Praha