Když si v osmdesátých letech dávali jméno podle písně skupiny Talking Heads, určitě netušili, že se stanou jednou z nejzásadnějších skupin následující dekády. Radiohead , tedy Thom Yorke (zpěv), Jonny Greenwood (kytara, synťáky) Ed O'Brien (druhá kytara), Colin Greenwood (basa) a Phil Selway (bicí) vydali během své osmnáctileté kariéry sedm řadových alb. Některé z nich se staly milníky populární hudby, jiné odkryly nové možnosti její distribuce. A tak zatímco jsou Radiohead na světové šňůře, pojďme si udělat alespoň miniturné po jejich deskách.

---

Pablo Honey (1993)
Byl podzim 1992. Sovětský svaz už rok neexistoval, v hudebním světe letěl grunge. Před rokem vydala Nirvana "Nevermind", za další rok a kus se měl Kurt Cobain zabít. V této atmosféře se abingdonská pětka Radiohed, fungující pod různými názvy už od roku 1986 a mající na triku audio kazetu "Drill" a EP "Manic Hedgehog", zamyká s producentem Seanem Sladem ve studiu. Ještě do konce roku vychází singl "Creep", který je však médii ignorován. V Radiu 1 jej dokonce odmítají hrát s tvrzením, že jde o "příliš temný a depresivní song". Píseň, v níž Tom Yorke zpívá o touze mít perfektní tělo a duši a být výjimečný, se má stát hitem až později. Teprve v roce, kdy se z Anglie začíná létat do nově vzniklé České republiky, vychází debutové album s názvem "Pablo Honey". Nahrávku, na níž jsou cítit silné vlivy grungeové vlny a zároveň kapel jako Pixies nebo U2, jede následně skupina propagovat na turné po USA. Singl "Creep" prožívá resuscitaci - stává se z něj první opravdový hit kapely.

Věděli jste, že... název desky nalezli Radiohead u dvojice komiků Jerky Boys? Ti se bavili tak, že volali různým lidem telefonem a následně si z nich stříleli. Něco jako když Bart Simpson volal Očkovi do baru. A v jednom z těchto telefonátů se objevila věta "Pablo, honey? Please come to Florida!", kterou si Yorke a spol. zamilovali natolik, že ji použili jako název svého alba. Kousek téhle věty je mimochodem vysamplován v písni "How Do You?".

Očima Radiohead: Když jsme jeli s písněmi z "Pablo Honey" na turné po USA, publikum si vždycky už od začátku žádalo "Creep". Zbytek desky nikoho nezajímal. Slavní nebyli Radiohead, slavná byla "Creep". To si pište, že nás to štvalo, někteří z nás začali tu píseň nenávidět. Z dnešního pohledu to bylo docela legrační. (Johnny Greenwood, NME, duben 1998)

Pocit: 7/10
Pecka desky: Creep

---

The Bends (1995)
Přestože začala skupina pracovat na novém materiálu hned po návratu z amerického turné, nástupce "Pablo Honey" měl přijít na pulty obchodů až o dva roky později. Čekání na druhé album zkrátili fanouškům, kterých za poslední měsíce přibylo, Radiohead alespoň épéčkem "My Iron Lung" v září '94. Dohled nad novými písněmi převzal Jonh Leckde, nahrávání proběhlo v legendárním Abbey Road. Deska "The Bends" vyšla v březnu 1995, sklidila pochvalné až oslavné kritiky a skupině samotné přinesla další tisícovky fanoušků. Dá se říct, že právě s "The Bends" se podařilo Radiohead v hudebním světě prosadit. Přitom nová tvorba plynule navazovala na písně z nepříliš slavného "Pablo Honey".

Věděli jste, že... druhá deska Radioead je věnována památce amerického hudebníka Billa Hickse, který zemřel na konci února 1994?

Očima Radiohead: Na první desce "Pablo Honey" jsme měli dobré songy, ale některým jsme ve studiu nedali tu správnou podobu. Na "The Bends" jsme shromáždili podle našeho názoru kolekci skvělých písniček, a tak jsme chtěli novinku mít celou v konzistentní kvalitě. Nebylo to až tak jednoduché, protože se nad námi vznášel přízrak "Creep", ale nakonec to vyšlo, práce ve studiu jsme si doslova užili. Myslím, že drtivá většina těch nových písniček teď může vyjít jako singly. (Phil Sarvey, Consumable, květen 1995)

Pocit: 8/10
Pecky desky: High And Dry, Just, Street Spirit (Fade Out), Fake Plastic Trees

---

OK Computer (1997)
Touto deskou se Radiohead zařadili po bok legend jako Beatles nebo U2. "OK Computer" je jejich "Sgt. Pepper", jejich "Joshua Tree". Johna Leckieho vystřídal do té doby neznámý producent Nigel Godrich, který se skupinou odvedl největší práci v zámku Sv. Kateřiny poblíž městečka Bath. Ten mimochodem patřil herečce Jane Seymourové aka Dr. Quinnové. Radiohead tady během léta 2006 pracovali zavření sami se sebou a notnými zásobami koksu. Jediným deadlinem byl film Baze Luhrmanna o Romeovi a Julii, v němž se měl objevit song "Exit Music". Výsledkem bylo album, jímž si Radiohead postavili pomník. Neortodoxně nahrané kytary, Yorkovy introspektivní texty, originální aranže a struktura písní, to všechno spojené s důmyslnou koncepcí znamenalo jednu z nejzásadnějších nahrávek devadesátých let.

Věděli jste, že... bubeník Phil Selway nahrával své stopy v pokoji zavaleném plyšovými medvídky a zpěv na "Exit Music" byl zachycen ve vstupní hale? Pro atmosféru vše...

Očima Radiohead: Když jsme si desku po dokončení poprvé celou pustili, byli jsme na výsledek té dlouhé práce fakt hrdí. (Ed O'Brien, Pitchfork, leden 2005)

Pocit: 10/10
Pecky desky: všechny

Kid A (2000)
Po vydání přelomové "OK Computer" se Radiohead rozjeli na další světové turné. Během roku 1998 chtěli začít skládat nové písně, ale především frontman Tom Yorke trpěl depresemi, tolik typickými pro autora, který má právě za sebou své kolosální dílo. Podobné problémy měl svého času Bono Vox v období vzpomínaného "Joshua Tree" nebo Michael Stipe po "Automatic For The People". Radiohed byli blízko rozpadu. Yorke nakonec autorský blok překonal a přestože měli všichni členové skupiny jiný názor na další tvorbu Radiohead, začalo se s nahráváním. Pomohl i vstřícný krok nahrávací firmy, která skupině opět nedala žádný deadline. Osvědčená spolupráce s Nigelem Godrichem přinesla i tentokrát ovoce. Během nahrávacích dní, proběhnuvších především v Paříži, bylo pořízeno kolem třiceti skladeb, z nichž nakonec deset vyšlo na čtvrté desce "Kid A". Desce také svým způsobem přelomové, protože navazovala na opěvovaný "OK Computer". Výsledek byl přitom lepší, než se předpokládalo. Hudba Radiohead je na "Kid A" temnější, hůře uchopitelná a texty opět abstraktnější. O to více obdivu si Radiohead za tenhle počin zaslouží.

Věděli jste, že... skupina ke čtvrté desce nenatočila jediný klip, zato produkovala tzv. "blips" - animace, které ještě dnes můžete najít na internetu. Například tady.

Očima Radiohead: Nahráli jsme nějakých dvacet třicet songů, ale přitom jsme chtěli, aby stopáž desky nepřesahovala 45 minut. Takže jsme se rozhodli použít jenom některé písničky a ty zbylé vydat později. Jestli se vám líbily "Exit Music" nebo "Airbag" z "OK Computer", bude se vám líbit i celá tato nahrávka. Je totiž více elektronická, ubrali jsme záměrně na kytarových riffech. (Colin Greenwood, Oor, červen 2000)

Pocit: 8/10
Pecky desky: The National Anthem, Everything In Its Right Place, Optimistic, Idioteque

---

Amnesiac (2001)
Pátá deska Radiohead vyšla necelý rok po "Kid A". Obsahovala výběr zbylých písní, které skupina nahrála při točení předchozí desky, ale nevešly se jí do koncepce. Songy z "Amnesiac" se vyznačují větší písničkovostí, jsou více ovlivněny jazzovou hudbou. Dá se říct, že "Kid A" a "Amnesiac" je v podstatě dvojalbum, které vyšlo separovaně a s necelým ročním odstupem. Jak zjistíte z poslechu - bylo by škoda zbylé písně z "Kid A" nevydat.

Věděli jste, že... o rok později přišli Radiohead s živým minialbem "I Might Be Wrong: Live Recordings", které obsahuje některé z písní na "Kid A" a "Amnesiac"?

Očima Radiohead: "Amnesiac" je v podstatě polovina songů, které jsme nahráli ve studiu na přípravách "Kid A". Myslím, že s novinkou jsme se přiblížili zvuku, jaký jsme měli na druhé desce "The Bends". Album je víc písničkářské. "Kid A" bylo prostě ucelených 45 minut hudby, "Amnesiac" jde členit na jednotlivé tracky. Je to hořkosladká deska, jako když se v létě zamilujete a pak tu svoji milou ztratíte. Asi tak. (Ed O'Brien, KROQ, únor 2001)

Pocit: 8/10
Pecky desky: Pyramid Song, I Might Be Wrong, Knives Out

---

Hail To The Thief (2003)
Nový materiál začali Radiohead nahrávat během roku 2002 v Los Angeles. Aby se ubránili různicím, které doprovázely jejich minulý pobyt ve studio při pořizování "Kid A" a "Amnesiac", rozhodli se Radiohead pro experiment: nahrávací sessions budou rychlé a krátké a zbytek desky se dokončí v téměř domovském Oxfordu. V situaci, kdy většina kapely vychovávala nebo čekala potomky, se to ukázalo jako dobrá věc. "Hail To The Thief" je opět zvukově jinde než "Amnesiac", jde do větších detailů, kapela pod vedením Nigela Godriche využívá zkušeností z experimentování se zvuky. Korunu skvělému dílu nasazuje skvělý digipack. Během doprovodného turné vyšlo skupině EP "COM LAG", obsahující písně z b-stran singlů k šesté řadovce.

Věděli jste, že... název desky je parafrází na pozdrav "Hail To The Chief", kterým zdraví američtí vojáci svého prezidenta? Vhledem k tomu, že deska vyšla ve stejném roce, kdy USA vtrhly do Iráku, je myslím jasné, na co Radiohead v názvu alba naráží.

Očima Radiohead: "Hail To The Thief" je první deska, při jejímž natáčení jsme se nepozabíjeli. (Colin Greenwood, Pitchfork, březen 2008)

Pocit: 9/10
Pecky desky: 2+2 = 5, Sail To The Moon, Sit Down. Stand Up

The Eraser - sólová deska Thoma Yorka (2006)
Kromě natočení písně "I Want None Of This" pro charitativní desku "Help: A Day In The Life" nebylo o Radiohead mezi lety 2004 až 2007 slyšet. Jednotliví členové se věnovali sólovým projektům, za které jmenujme "The Eraser" Thoma Yorka. Frontman kapely nahrál s Godrichem skladby, které jdou ještě hlouběji k samotné podstatě muziky. Představíte-li si hudbu Radiohead jako sondu do kosti, je pak "The Eraser" sonda až na dřeň. Charakteristické pro tuhle desku je také množství elektroniky.

Věděli jste, že... texty na "The Eraser" jsou inspirovány změnami klimatu? Yorka toto téma zajímalo natolik, že se stal navíc oficiálním mluvčím kampaně The Big Ask bojující za snižování emisí.

Očima Thoma Yorka: Písně jsem nahrál samostatně prostě proto, že mě zajímalo, jaké to bude. V kapele jsem od doby, kdy jsme vyšli školu, ale nikdy jsem se neodhodlal udělat něco sám. Měl jsem takové myšlenky, ale vždycky jsem je zavrhl s tím, že je to hloupost. Odhodlal jsem se k tomu až teď. Po tolika letech! Ze začátku jsem si říkal: Sakra, vždyť všechny ty písničky jsou podobné Radiohead, ale pak jsme si sedli s producentem Nigelem Godrichem. Hodili jsme to za hlavu a já si práce na "The Eraser" užíval. Jo, byl to really good time. (Thom Yorke, Pitchfork, srpen 2006)

Pocit: 8/10
Pecky desky: Analyse, The Eraser, Black Swan

---

In Rainbows (2007)
Bylo to loni, kdy Radiohead přisli s nahrávkou, jejíž vysokou kvalitu nečekal snad nikdo. Není obvyklé, aby kapela, hrající téměř nepřetržitě skoro dvacet let, mající na kontě tolik povedených desek, hudebních cen a v neposlední řadě svoje rodiny, stvořila dílo velikosti "In Rainbows". Navíc čtyři roky od poslední řadové desky. Pokud umělci ovlivnění hudbou Yorka a spol. říkají, že hned po "OK Ckmputer" mají nejraděj "In Rainbows", má to své opodstatnění: na sedmé desce totiž britská pětice zúročila veškeré své zkušenosti práce se zvukem, Yorke se v textech posunul možná nejvýš v celé své kariéře a k tomu točení zatím poslední řadovky zastihlo Radiohead na skladatelském vrcholu. Revoluční byl také způsob distribuce desky. Protože si dnes každý hudbu stahuje z internetu, Radiohead novinku umístili na své webové stránky: vyzvali fanoušky, aby si album stáhli za jimi zvolenou cenu. Jakkoliv byl tento nápad skvělý a objevný (dosaďte si dalších pár výrazu v pozitivním slova smyslu), ukázalo se, že písně z downloadu nejsou právě v nejlepší kvalitě. Takže skupina posléze vydala album na regulérním CD nosiči, který byl doplněn ještě jedním hudebním diskem, který ale ke stažení k dispozici nebyl. Což je škoda, protože obsahuje třeba takové pecky jako "Last Flowers". Suma sumárum: pokus Radiohead byl zajímavý, nicméně nedomyšlený a s trhlinami. Stálo by za to jej rozvést, vybrat z něj to dobré a popřemýšlet i nad takovouto distribucí muziky.

Věděli jste, že... song "Bodysnatchers" byl inspirován novelou Ira Levina "Stepfordské paničky" z roku 1972?

Očima Radiohead: Minulý týden, než jsme začali zkoušet na turné, jsem si znovu poslechl naši novinku. Neslyšel jsem ji od Vánoc. A můžu vám říct, že z některých písní jsem byl znovu unešený. To emocionální pnutí je to, co je dělá dobrými. Největší problém jsme měli s tím, že nám to celé trvalo dlouho. Měli jsme takovou zkušenost, že songy, které vznikly rychle, byly fakt pecky. Jako třeba "Lucky" z "OK Computer". Ale pak jsem uviděl v televizi Portishead, kteří desku nevydali deset let, tak dlouho jim to trvalo. Hráli nové písně a ty byly skvělé. Tak co? (Colin Greenwood, Pitchfork, březen 2008)

Pocit: 10/10
Pecky desky: všechny

---

The Best Of (2008)
Geneze vzniku první výběrovky Radiohead je jednoduchá. Vydavatelská firma EMI prostě potřebovala přijít na trh s novým nosičem kapely, když ji Radiohed s "In Rainbows" obešli a vydali si disk sami. Album "The Best of" vychází nyní, zatímco kapela objíždí svět na podporu poslední řadovky. K dispozici je jednodisková verze, obsahující "největší hity" skupiny, i verze dvojdisková, ve které tvoří druhé CD "komerčně méně úspěšné songy". Bez bonusů, bez novinek a bez jediného songu z "In Rainbows". Zkrátka - deska pro kšeft.

Věděli jste, že... kromě bílého obalu se výběrovka prodává také s černým obalem? K vidění je například zde.

Očima Radiohead: Proč firma vydává výběr největších hitů, když Radiohead, sakra, žádné hity nemají? (Thom Yorke, Guardian, únor 2008)

Pocit: rozporuplný
Pecky desky: vlastně všechny