Jméno Ireny Budweiserové známe především díky jejímu působení ve Spirituál kvintetu. Aniž by sama chtěla zpochybňovat své fungování tam, rozhodla se počátkem devadesátých let nastoupit na paralelní kolej sólové zpěvačky. Od té doby se čas od času na pultech objeví její sólová deska. Poslední z nich - "Korýši času" - je v pořadí čtvrtým albem, od minulého ("Moment") ho dělí čtyři roky. Budweiserová si jej sama produkovala, přešla k novému vydavateli (tvrdí, že teprve Indies ji neomezují a nechávají volnou ruku v tvoření) a je na něj patřičně hrdá. Několikaletý odstup odůvodňuje potřebou důkladnější přípravy a dosažení jisté vyzrálosti, neboť, slovy jejího muže, "Korýši času" pojednávají o "životní zpovědi ženský v přechodovém věku".

Informován o těchto skutečnostech se člověk na výsledný produkt dívá samozřejmě jinak a desku poslouchá s citlivější pozorností k jejímu obsahu a její výpovědi. Tudíž převážně k textům. Ponechme stranou fakt, že přestože se interpretka staví k textům jako k tomu, co reprezentuje její stav a pocity, není autorkou ani jednoho z nich a obrátila se k autorům kolegům či přátelům (nejčastěji Dušan Vančura a Jiří Bartelka, po dvou kusech se připojily Barbora Ježková a Alena Binterová); nezbývá než důvěřovat ztotožnění se protagonistky s jejich náplní.

Jak už to tak u bilancujících umělců bývá, potřeba vyjádřit se ke světu a životu kolem sebe nepramení z jejich vyrovnaného a harmonického stavu. Aby výpověď zněla převsvědčivě a oprávněně, musí v autorovi pokud možno dlouhou dobu bujet intenzivní pocity (ať pozitviního či negativního rázu), které potřebují ven a které jsou sužovány neklidem z jejich schraňování. U textů, které Irena Budweiserová zpívá, tomu není jinak. Vlastnosti jako nezakořeněnost ("jako zbloudilý, co hledá stopu a slepě v kruhu rotuje / jsem ten tápající slepý, co neustále chybuje" - "Jako kapka vody"), strach z bezobsažnosti ("jsem váza bez růží / je zlé tu zůstat sám" - "Smutek pod kůží), absence nadhledu ("bojím se pohledu z výšky / je zlé tu zůstat sám" - tamtéž), volání po pevném řádu, pevné ruce nad sebou ("já brodím se tmou dlouhou / ó pane dej mi sílu žít" - "Brodím se tmou", či "dej mi světlo já chci být tvůj stín / a pak se v tvým stínu rozzářím, rozsvítím, rozpálím..." - "Chci být tvůj stín"), pocit odeznívající slávy("a někde v dálce slyším zvon / jeho tón / zvolna doznívá / náhle ticho ze všech stran / usínám / sama zůstávám" - "Tak zítra aspoň někam jít"), věčná neusazenost ("chtěla bych někam / někam pryč / nevím s kým a kam" - "Chtěla bych někam") a celková roztěkanost (verš, který by mohl být mottem desky: "často plácnu, co na jazyk přijde / střílím a nemířím / pak si říkám - holka klídek / ale za chvíli zas jedu, já vím" - "Hejno havranů")..., jsou přesně tím, co by se dalo od zmítajícího se umělce (tím víc, tvrdí-li o sobě, že právě zažívá přerod) čekat. Věnujeme-li dílu tento úhel pohledu, pak Irena Budweiserová nezklamala, můžeme se nanejvýš ptát, máme-li potřebu se s její nevyrovnaností konfrontovat.

Po stránce hudební jsou "Korýši času" deskou příjemného a čistě zahraného jazzu, občas ovlivněného více latinou (hostující perkusista Miloš Vacík - "Chci být tvůj stín"), folkem ("Lásko"), popem ("Bláznivý anděl"/"Tupelo Honey" Van Morrisona, "Korýši času" á la Barbara Streissand - Petr Malásek za piánem), blues ("Blues o cestě ke dnu" - sólová a doprovodná kytara Jaroslava Šindlera a Miroslava Linky), případně kombinací těchto stylů. Aranžérsky jsou písně tu více tu méně nápadité, za nejvyzrálejší považuji "Co teď" postavenou na atmosféře samotné basové figury (Vít Fiala), za nejpestřejší latinsko-jazzovou "Chtěla bych někam".

"Korýši času" jako celek drží pohromadě, je to deska stylově pestrá a co do kvality zpěvu není Budweiserové co vytknout. Ve vzduchu mohou viset otázky, nebylo-li období, kdy interpretka zpívala vesměs anglicky originální spirituály (koncertní "Blue Soul") tím, kdy zněla nejpřirozeněji, jestli nepřecenila možnosti a význam tohoto "životního projektu" (alespoň muzikantům se svěřila, že po vydání "Korýšů" může zemřít), či jestli se nám neotevřela příliš... to už bych ale překračoval kompetence tohoto článku. Důležité je, že Budweiserová spokojená je, sama hrdě prohlásila, že "i v případě neúspěchu tohoto alba nebude ničeho litovat a zpětně by to nechtěla udělat jinak". Že by první pevný bod v životě proměněné zpěvačky?