Třiadvacetiletá plavovláska je za posledních pětadvacet let vůbec první Welšankou, která ví, jak chutná vítězství v britské singlové hitparádě. Společně s Adele a Gabriellou Cilmi byla v deníku The Times vytipována jako nejžhavější adeptka na místo nové Amy Winehouse a oslavné recenze tisku (až na výjimky) tomuhle názoru bez okolků sekundují. V naší hlavní recenzi se však Benjamin Slavík do zástupu chvalopěvců nepřidal, ohodnotil "Rockferry" šestkou a celý boom bral mnohem střízlivěji, což pochopitelně vyvolalo nesouhlasné reakce v diskuzi pod recenzí. A tak se na Duffy a její debut kouklo ještě dalších pět redaktorů, kteří přece jen popotáhli průměrné hodnocení směrem k líbivější osmičce.

---

Dan Hájek - Poctivé retro a seriózní námluvy se soulem (8/10)
Vztah k interpretovi: Napoprvé dobrý a bez zklamání, druhá deska však rozhodne.

Budu jeden z těch (a snad neosamocen), který pokud by dostal na výběr debut Duffy nebo Adele, neváhal by a sáhl po první jmenované. Její "Rockferry" mě oslovilo svou emocionální jiskrou. Bernard Butler se jednoznačně vyznamenal, i když není jediný, kdo se pod touto deskou podepsal. Šedesátá a sedmdesátá léta mám v soulu spojená s Dusty Springfield a není to jen díky tomu, že spolupracovala s Pet Shop Boys (oba pánové ji mají mezi svými all-time hudebními favority). Sama Duffy je k ní stylově i vokálně relativně blízko a souhlasím, že "Rockferry" je pořádně pocukrované dílko, ale občas je takové sladké nabuzení prostě potřeba. A pokud vám třeba dojde zásoba čokolády, poslechněte si "Syrup & Honey", to se postupně rozpouští (než napočítáte do tří) a vy máte hnedle nutkání přitulit se ke své drahé polovičce. "Mercy" nebo "Distant Dreamer" vám podlomí kolena a hned si je zamilujete. Retro dnes válcuje žebříčky, Duffy toho je v Británii jasným důkazem a masáž médií o výtečném objevu se vyplatila. I já na tento lep skočil, vše se ale bude lámat s druhou deskou.

Jaromír Koc - Anděl s ďáblem v těle (8/10)
Vztah ke interpretovi: Znal jsem jen hit "Mercy", to byla pro zapojení do makra dostatečná výzva.

Když jsem viděl zpěvačku Duffy poprvé na fotce, nikdy bych se nenadál, že tak křehce vypadající stvoření může mít tak krásný a nevšední hlas. Jistě, Anglie už před časem něco obdobného nabídla (samozřejmě mám na mysli Amy Winehouse), ale mezi těmito dvěma dámami je jeden velký rozdíl. Zatímco u Amy mě její hlas občas tahal za uši, Duffy se nemůžu nabažit. Singl "Mercy" je hitovka, o tom není debat, ale na debutu není sama. Obdobně zní i titulní "Rockferry" nebo singlová novinka "Warwick Avenue". Deska má nejen výborný zvuk, ale dokonce i Duffy věřím, když svůj debut občas prezentuje jako osobní zpověď. Její spojení s Bernardem Butlerem ze Suede bylo též šťastným tahem, neb to, co dokáže Duffy podat svým nádherným zpěvem, to Bernard umí vložit do not a transportovat posluchačům až pod kůži. Album "Rockferry" je prostě výtečnou nahrávkou, která má šanci oslovit nejen Velkou Británii, kde to již vyhrála na celé čáře, ale i zbytek Evropy. Vůbec bych se nedivil, kdyby na chuť Duffy přišla časem i Amerika.

Tomáš Tenkrát - Jako z Tarantinova filmu (8/10)
Vztah k interpretovi: Býval nulou.

Mám rád retro zvuk, mám rád retro styl, mám rád retro, když je vkusné a na místě. Na rovinu píšu, že mě nezajímá, že je Duffy produkt. Mě zajímá jediné - jestli je album dobré a jestli z toho není cítit umělá hmota. A to není. Písničky jsou nádherně prožité a já tady prostě komerci nevidím. Vždyť to zní kompaktně a Duffy má sakra styl! "Rockferry" se lehounce vznáší nad mráčky trendu a se sladkým úsměvem na ně čurá. Tohle je totiž album mimo momentální minoritní zájem, tohle je pop-soul, který by mohl znít v jakémkoli z Tarantinových filmů. A tak se to musí brát, je to skvělá zábava, která čerpá z minulosti a zároveň využívá moderní postupy. V každé skladbě tedy logicky je refrén, někdy více, jindy méně fungující. Ale co je hlavní, prostě se to skvěle poslouchá, je to příjemné osvěžení po těch nekonečných kytarovkách, nu-rave a vyleštěné timbafabrice. Těmhle všem Duffy čurá na jejich tisícové účesy a jako byste ji viděli vrtit se u mikrofonu z nejslavnější éry Marilyn Monroe, v krátkých šatičkách, kterak do zakouřeného sálu střílí úderné chytlavky. Někdy je prostě potřeba vypnout a jenom se bavit. Je mi jedno, že je to produkt, já tam totiž něco neprůhledného cítím, něco, co mi udělalo radost z obyčejného poslouchání a to je nejvíc. Stačí slyšet "I'm Scared" a bude vám jasno, vždyť tohle jde zevnitř. Nemusíte vlastnit zrovna retro repro, abyste pochopili. A abych nezapomněl, kdo ještě neslyšel "Mercy", je absolutně out, to je totiž Píseň.

Miroslav Böhm - Tři dojmy (7/10)
Vztah k interpretovi: Další v řadě soulem sžíraných koček, co vás zaujmou jen z povinnosti něco o nich vědět.

Duffy má naprosto neuvěřitelný hlas - dojem první. Kdybych měl soudit pouze podle něj, vsadil bych boty na to, že je afroameričanka a vyrůstala na drsné městské periférii. Její soulový feeling není jen hozenou rukavicí, ale téměř výsměchem "pokusům" Joss Stone i Adele. Písničky ve stejném tempu a se stejným aranžmá dokáže prodat dvakrát, pokaždé naprosto odlišným způsobem. Jenže, dojem druhý, její tvorba za její interpretací výrazně pokulhává. Je přesným opakem toho, co se povedlo Alanis Morissette a Glenu Ballardovi na "Jagged Little Pill". Nevyváženost osobitosti projevu a toho, co je přednášeno, je propastná. Jasně, drtivá většina dnešních pop'n'soulových desek je balast a interpretována je o tři třídy hůře než "Rockferry", ale alespoň nemáte dojem promarněné šance. Takhle si řeknete, že Duffy by mohla být andělem, protikladem ďábla v těle i hlavě Amy Winehouse, ale k tomu by ještě potřebovala schopného songwrittera. Takového, co umí napsat písničku, která vystupuje nad průměr. Dojem třetí.

Tomáš Parkan - Duffy - Hudba z písní motownských (6/10)
Vztah k interpretovi: Jaký může mít člověk vztah ke zpěvačce, kterou s recenzovanou deskou poznává?

Přemýšlím, kolikrát jsem vlastně už "Rockferry" slyšel? Třicetkrát nebo čtyřicetkrát? Stále a stále dokola se při jejím poslouchání snažím přijít, co na ni, potažmo na Duffy jako takové Britové a západní kritici slyší. Její nakřáplý hlas je sice neuvěřitelně sexy, ale její hudba není pouze inspirovaná těmi největšími hity legendárního labelu Motown, ona motownské legendy chvílemi přímo kopíruje. Sice se občas objeví mezi inspiracemi i jakási "vlastní myšlenka", ale je jich zoufale málo na to, aby se daly psát opěvující recenze. Pokud chtěla Duffy nahrát opravdovou reminiscenci soulových hitů, pak nedokázala vystihnout atmosféru starých songů, pokud chtěla dělat staré věci nově, nepodařilo se jí tam prakticky žádnou novou myšlenku vklínit. Duffy je srovnávána s Amy Winehouse a Dusty Springfield, ovšem já v ní slyším nejvíce Evu Cassidy a do jejích kvalit jí přeci jen chybí ještě mnoho. Podle předchozích řádků by se mohlo zdát, že "Rockferry" není dobrá deska, což bych nerad - pouze není extra výjimečná. Je to zkrátka "jen" dobrá popová, jak by řekli Angličané, old-fashioned deska a velmi povedený debut zpěvačky, která ještě může v budoucnosti hýbat světem. Tedy tím hudebním.

---

Album: Duffy - Rockferry
Průměrné hodnocení: 7,4/10
Celkový čas: 37:46
Skladby: Rockferry, Warwick Avenue, Serious, Stepping Stone, Syrup & Honey, Hanging On Too Long, Mercy, Delayed Devotion, I'm Scared, Distant Dreamer