Když se před rokem ze semifinále soutěže Coca-Cola Popstar odhlásily skupiny Photolab a Toxique, udělali pro českou hudební scénu víc, než kdyby zůstaly. Na jejich místo totiž museli nastoupit náhradníci a jeden z nich - Michal Motyčka alias projekt NiceLand - s nabídnutou šancí naložil tak, jak se sluší a patří. Celou soutěž vyhrál a mohl natočit debut "Little Black Book", který se od své premiéry, až na malé výjimky, dočkal zatraceně příznivých ohlasů. Václav Trávníček v naší hlavní recenzi chválou také nešetřil a udělená osmička byla navíc vyšperkována i titulem alba týdne a výzvou k makrorecenzi. Ta však onen boom nepotvrdila a přeci jen se drží lehce u země - výsledné hodnocení je dvaašedesát procent.

---

Dan Hájek - Věnování napsaná černou rtěnkou (8/10)
Vztah k interpretovi: Od onoho vítězství jsem čekal na desku a zklamání se nedostavilo, listování touto knihou mě baví.

"Leave Me Out" je jako nepopsaný list papíru, který vám NiceLand podstrčí, abyste si během jeho "Little Black Book" dělali poznámky. Propisku si ale musíte rychle obstarat už sami. Během toku několika desítek minut se s ním postupně seznamujete, jako byste četli jeho poznámkový blok, v němž si značí výrazné momenty svých dnů. Podobně jako když jdete na rande s náhodnou známostí z inzerátu. Je to postupné oťukávání, kdy se bavíte i o svých hudebních vzorech nebo hrdinech, kteří vás ovlivnili. Spojení s Yardou Helešicem je ideální, nástrojová čitelnost a rozptýlení od NiceLandových oblíbenců je totiž zcela na místě. Nemám nutkání jej spojovat se zpěváky, které mu přifařila média (Blunt, Rice). Je svůj, má výraznou image a s kytarou je dokonale srostlý. Písničky mají náboj a v textech se odráží jeho vnímání paralel osudových křižovatek, které řešíte jen s nejbližšími. Cesta je to místy trnitá a na více poslechů, ale vytrvalost přináší zasloužené cíle. Poznáte tak nového přítele do nepohody, když potřebujete nakopnout a dodat sil do dalšího boje. "Little Black Book" je vodítkem s chmurnými zákoutími a černými liniemi rtěnky na vašem obličeji.

Honza Sedláček - Ostrovan v Čechách aneb pohádka se špatným koncem? (7/10)
Vztah k interpretovi: Soutěž Coca-Cola Popstar nesleduji, takže zprvu vlažný až nedůvěřivý.

Musím se přiznat, že současné české písničkářství v jakékoliv formě si ke mně cestu hledá jen těžko. Všichni Nohavicové, Hutkové či Baumaxové mi to jistě prominou, ale tep se mi při jejich domácím poslechu ještě nikdy nevychýlil z normy. "Co do toho ten blbec plete Nohavicu a Hutku?" řeknete si a vaše námitka bude vlastně docela na místě. NiceLand je totiž na české scéně docela obskurním zjevem, úkazem odstřiženým od všeho a všech. Svou prvotinou demonstruje, že v přehrávači se mu spíše než někdo z výše zmiňovaných točí Placebo, Damien Rice, snad i James Blunt. Sám interpret působí, jako kdyby zabloudil do zemí českých jen omylem, zřejmě z nějakého vyprodaného koncertu odehrávajícího se za naší západní hranicí. Provinčnost je tedy to poslední, co mu můžeme vytýkat. NiceLandův projev je emotivní, místy až patetický a právě proto typicky britský. Ostatně "Little Black Book" je pak debut, který vyjít na Ostrovech, úspěch ho jistě nemine. Bohužel možná právě tady jsem narazil na potenciálně největší slabinu jinak překvapivě návykové desky. NiceLandem předložený materiál je totiž natolik přespolní, až mám vážně obavy, zda-li se vůbec dokáže v našem zatuchlém hudebním rybníku prosadit. I když... Prorazili už i větší exoti, takže proč by nemohl tenhle?

Miroslav Böhm - Takové malé placebo na všechny nezhojené rány (6/10)
Vztah k interpretovi: Asi stejný, jako má každý vysloužilý horník k týpkům, co nosí v tašce černé šminky - někdo si tu na něco hraje? (Haviři to z farani totiž maju na ksichtu fakt přirozeně...).

Kdyby své černé povídky nazpíval NiceLand ve falzetu, mohl by klidně pozvat na rande Petru Němcovou, určitě by se chytla. Ale on je dokáže místy obestřít křiklavými emotivními zkratkami, které vás - pokud je rozluštíte - navedou na cestu do náruče Briana Molka. Takové malé placebo na všechny nezhojené rány. Přesto ale albu dominuje hudební kultivovanost, plachost debutujícího hazardéra, který má na víc, než napoprvé ukázal. NiceLand při své premiéře vyzval "písničkáře" okolo Jamese Blunta, tedy ty, kteří píšou songy, u kterých je vám dobře, i když jsou o "nepěkných a ošklivých" věcech. A vy se zázračně naladíte na jejich vlnu a při poslechu s interpretem soucítíte... Ale pozor, neopovrhovat! "Little Black Book" je jedním z nejlepších tuzemských debutů nového tisíciletí a ta šestka, co je u mého hodnocení, není šestka pro další české album, ale pro album světových měřítek. Yarda Helešic mě příjemně překvapil a před NiceLandem za tuhle placku smekám. Mám tyhle kluky s velkým písmenem uprostřed, jako je on a SelFbrush, totiž nakonec docela rád.

Honza Průša - Příliš sterilní, přesto zdařilé (6/10)
Vztah k interpretovi: Není mojí krevní skupinou, ale fandím mu.

NiceLand je dalším důkazem toho, že něco tak obskurního, jako hudební vyhledávací soutěže, může mít svůj význam a po skvělých 100°C je tím nejzajímavějším, co z Coca-Cola Popstar vzešlo. Na svém debutu se utápí v hluboké melancholii a na naše poměry se utápí více než dobře. Zcela nenásilně se mu povedlo zařadit někam mezi Damiena Rice a Jamese Blunta. A záleží na posluchači, zda NiceLandovi všechny jeho téměř uplakané emoce, celou image postavenou na černé barvě a podmalovaných očích a precizní, až příliš dokonalé aranže desky, přijme. Pokud ano, ocení jednolitost alba, barvu hlasu, čistotu zpěvu i smysl pro silné melodie. Těm, co si na zmalované podivíny nepotrpí, bude výše zmíněné naopak vadit, budou postrádat něco, co by tu slitou a dokonale vyváženou kompozici (vždyť i hříčka "Say Something" je udělaná tak nějak nevzrušivě) ozvláštnilo a vypíchnou maximálně vskutku zdařilou práci s angličtinou. A to je i můj případ. Oceňuji NiceLandovo písničkářství, ale jsem schopen jej pouze poslouchat, jeho vizuální obraz je na mne moc. Líbí se mi jednotlivé skladby (vynikající úvodní "Leave Me Out", houpavá "Tightly" nebo závěrečná "Homes"), ale celá deska jako padesátiminutový celek je pro mě prostě příliš popově sterilní. I tak jde o fakt zdařilý debut.

Benjamin Slavík - Na kompromisy už nějakou dobu bohužel nejsem (4/10)
Vztah k interpretovi: Díky jeho mediální self-propagaci nesympatie.

Jasně, že tahle deska není průser. Jasně, když přistoupím na to, že vzorec britpop + písničkářství 90s může být fajn, tak si tam pár solidních skladeb najdu. A jasně že uznám, že NiceLandova vata je poslouchatelná vata, tedy dobrá vata. Nebaví mě, že to je celé průměr, rozkročený přímo mezi komunity a cílovky. Slyšet, co všechno má NiceLand rád, ale už nic víc, to mi ok nepřijde. Problém může být v celé prezentaci (písničkář) a v tom, co automaticky od takového produktu očekávám. Možná je problém i to, že James Blunt pro mě není písničkář. Pokud bych měl přistoupit na model pop-zpěváka tak, a) deska se snaží tvářit alternativně, b) charakteristiky dobré pop-desky tohle album nesplňuje. Na "Little Black Book" mě irituje, že je celé tak prázdné, že se tváří, že je něco víc, že by chtělo být alternativou, ale stejně upjatě si hlídá zadní vrátka. To, že to je hlavně hmota, za kterou necítím nic víc. Jasně, říká se, že vždycky jde hlavně o písničku, ale věřte, že i z téhle (nebo klidně hlavně) perspektivy je NiceLandův debut ten nejprůměrnější průměr. Na kompromisy prostě už nějakou dobu bohužel nejsem.

---

Album: NiceLand - Little Black Book
Průměrné hodnocení: 6,2/10
Celkový čas: 48:09
Skladby: Leave Me Out, Sanity, Daddy Needs This, Now That You’re Here, Lost In Encryption (Back To You), Belief, Shining, On The Floor, Tightly, Come On, Waterfall Flow, Song Owned, Say Something, Homes