Melodický heavy metal s thrashovým základem od tak trochu "emo-like" kapely. To zní vážně lákavě. Ovšem welšská čtyřka Bullet For My Valentine z toho nedokázala vytěžit tolik, kolik by bývala mohla. Její nové album "Scream Aim Fire" si sice vysloužilo pochvalný ohlas ze strany kritiků i fanoušků, mně však kapela o svém zhrublém hudebním cítění ani o nálepce jedné z nejlepších britských metalových skupin posledních let úplně nepřesvědčila.

Dva roky objížděli svět po boku Guns N' Roses, Metalliky či Iron Maiden, což se na nich samozřejmě podepsalo. Bez pochyby se vyhráli a jako muzikanti působí jistějším dojmem, prospělo to určitě i jejich sebevědomí. Naučili se přitvrdit a v porovnání s minulou deskou "The Poison" jsou podstatně údernější a agresivnější. Víceméně vyměnili plytké romantické balady za ostřejší a rozpínavější zvuk. Velký podíl na té překvapivé změně má také producent Colin Richardson, který spolupracoval například s Machine Head.

To všechno by samo o sobě nebylo na škodu. Hlavní problém vidím v tom, že kapela není schopná pořádně definovat svůj vlastní styl. Co se týče hudební vynalézavosti, jsou Bullet For My Valentine poněkud přízemní. Neustále totiž připomínají jiné kapely a zarputile se drží osvědčených metod, které už začínají být vyčpělé. Postrádám výrazné poznávací prvky. Když uslyšíte Bullet For My Valentine v rádiu, rozhodně vám nesepne, koho momentálně posloucháte.

Deska "Scream Aim Fire" působí dost nevyrovnaným dojmem. Některé nápadité vyhrávky i působivá aranžmá písniček naznačují, že má kapela nezpochybnitelný potenciál. Na některých peckách velšská čtveřice ukázala, že se naučila poskládat solidní metalovou písničku. Bohužel se ale tyhle podmanivé momenty a nápady stále trochu ztrácejí v poměrně velkém množství vycpávek z tvrdšího kytarového podkladu a univerzálních metalových melodií. Mají rádi metalovou klasiku i thrashovou rytmiku, to je fajn. Jen by to nemuseli demonstrovat tím, že spatlají všechny prvky nevkusně dohromady. Písničky jsou pak často až příliš komplikované a výsledek téhle snahy o velké umění zní většinou křečovitě a nedůvěryhodně. Největší problém pak mám se zpěvem, který mi přijde nevýrazný. Navzdory tomu, že v jistých momentech připomíná Jamese Hetfielda, v závalu okolní hudební tvrdosti nemá šanci pořádně vyniknout.

Chytlavé a lascivní popěvky střídají pasáže, kde si s námi naopak muzikanti neberou servítky a neúprosně nám servírují ten pravý hardcore. Přesto tomu chybí jiskřící napětí a deska působí spíš nedotaženě a nesourodě. Kapela ještě pořád nemá jasno, kudy pojede. Strhující jízda se tak zatím nekoná.