Několik fanoušků žánru emo bylo před dvěma týdnu brutálně zbito v Mexiku. Asi stovka výtržníků se pod heslem "kill the emos" pustila do trojice teenagerů, které zachránil jen včasný příjezd policie. Incident se stal v městě Queretaro a popsali ho mexičtí zpravodajové časopisu Time. Záznamy z celého incidentu pořízené mobilními telefony se ještě tentýž den objevily na blozích po celém světě a odvysílala je i mexická televize. Jak se později ukázalo, za lynčem stála organizace shromažďující na internetu lidi, kteří nenávidí emo a rozhodli se to dát konečně pořádně najevo. Další incidenty podobného ražení následovaly jak v Mexiku, tak v Chile.

Je celý incident jen pořádně nafouknutá mediální bublina nebo naopak vrcholek ledovce a důkaz, že emo je nejnenáviděnější hudební styl současnosti? Bohužel se zdá, že druhá odpověď je správná. Stačí se podívat na internet. YouTube.com se jen hemží parodickými dokumenty "Jak se stát emo", weby jako www.anti-emo.com nebo War Agains Emo vznikají jako houby po dešti a v Americe je dokonce oděvní firma, která vydělává na tom, že vyrábí trička jasně deklamující názor na emo. Aby toho nebylo dost, proti stylu se postavila i většina muzikantů. Štítivé "My nejsme emo," je dost možná nejčastěji tištěná věta v rozhovorech z hudebních časopisů.

Války mezi hudebními žánry nejsou nic nového. Souboje mezi rockery a mods patřily ke koloritu britských velkoměst v 60. letech a i v komunistickém Československu osmdesátých let se často porvali metalisté s depešáky. Někdy jsou projevy nenávisti rafinovanější, o to ale děsivější. Na konci 70. let vyhlásili rockeři v Chicagu Disco Demolition Night a na fotbalovém stadionu spálili tisíce vinylových desek s disco hudbou. Stejně jako tehdy disco, popuzují emo kluci a emo holky ostatní rockové subkultury svým nihilismem a nejasnou sexuální orientací. Paradoxem je, že emo vyrůstá ze stejného kmene rockové hudby jako subkultury, které ho nenávidí. Jeho kořeny se dají vystopovat do konce 80. let, kdy se hardcore kapely jako Embrace, Rites Of Spring nebo Fire Party rozhodly, že punková scéna je plná násilí a že chtějí vnést do hudby trochu polidšťující prvky. Střih do konce prvního desetiletí nového tisíciletí a po sérii mutací je z emo největší trend mezi teenagery, který přiživují nahrávací firmy a mediální korporace.

Ti všichni si od emo hodně slibovali. Ještě vloni touto dobou se zdálo, že by emo mohlo nahradit hip hop a country na pozici nejprodávanějšího hudebního žánru a zachránit vánoční prémie zaměstnanců hudebních gigantů. Stabilně rostoucí prodeje emo desek měli korunovat Fall Out Boy, ale jejich "Infinity On High" se prodalo jen milion a půl kusů, což nadšení trochu zabrzdilo. Mimochodem sami FLB možná tušili, že něco visí ve vzduchu, když napsali "This Ain't A Scene, It's An Arms Race". Všechno to před pár lety začalo nevinnými vtípky: "Kolik emo je potřeba, aby vyměnili žárovku? Tři. Jeden ji vymění a dva píšou básničku o tom, jak se jim stýská po té staré." A končí to hláškami na komunitních serverech, jako je třeba tento, který média přetiskla v souvislosti s incidenty v Mexiku: "Nenávidím fanoušky emo!!! Nejsou to ani lidé, jsou stupidní, fňukají nad hovadinami... Moje škola je jimi zamořená, chci je všechny zabít!" Nebo: "Ještě nikdy jsme neviděli, že by se všechny subkultury spojily proti jedné jediné. Fanoušci emo, jestli máte deprese, tak nám všem udělejte laskavost a zabijte se."

Už před dvěma lety se o emo začaly zajímat britští bulvární žurnalisté a jak to umí jen oni, vykreslili tuto subkulturu jako patologický společenský jev a varovali rodiče, že nakažené děti mají tendence k sebepoškozování či dokonce sebevraždě. Někdo namítne, že emo stavějící se do role vyděděnců si za svoji situaci můžou vlastně sami a že díky nenávisti okolí dostali další dobrý důvod, proč se cítit mizerně. Ve skutečnosti to vypadá, že za incidenty je skrytá stará dobrá homofobie a neschopnost většinové společnosti vyrovnat se s odlišností. Je krásné brát svoji lásku k hudbě vážně, ale projevovat to násilím je opravdu trochu moc. Nakonec jsou mi ta emo děcka vlastně sympatická, ačkoliv mně jejich hudba nic neříká.