Debut Duffy může být osobní zpověď stejně jako deska, kterou budete pravidelně slýchat ve vašem oblíbeném supermarketu, kde přece jen bude zvedat vkus masám - s povděkem ji zaregistrují a zatouží po ní. Nejen díky singlům "Mercy" a "Rockferry", které ukazují, jak má retro-pop v mainstreamu vypadat.

Budete-li zrovna v období životem zklamaný/á, album si užijete jako svoje vlastní, budete-li zrovna v období mapuji historii soulu a v hudbě spíše hledám, než přijímám, budete se cítit jako fanoušek Joy Division v posledních letech. Duffy nepřináší skoro nic, prodává tuny alb a není úplně mimo současný proud. Naskakuje do vlaku a celkem drží balanc. Zaslouží si poslech. Jeden? Dva? Pět?

Škatulku nová Amy Winehouse sem tahat nebudeme, nebylo by to fér - vůči Amy, Duffy, byznysu, který druhou jmenovanou éteru dodal, ani vám. Duffy má svůj vlastní svět - na tom budou její fans stavět, mohou se ohánět tím, že je tu vylité srdce do posledního zbytku živé hmoty, že tu jsou skutečné příběhy, ne nezaměnitelné, ale takové, co už dlouho nebyly. Dá se jí věřit, ale druhou věcí je, jestli její obnažená duše někoho bude zajímat. Také tu je forma, velmi moderní a přitom oldschool, poslouchatelnost a neurážlivost šplhá do nejvyšších stupňů. Skoro jako by o to šlo nejvíc. Produkt dobrý, protože...

Bernard Butler ze Suede má na roztomilé a dojímavé melodie patent orazítkovaný britpopovou historií, Duffy zase vlastní skoro až na kost smutný vokál schopný efektních exhibicí, které by nejednoho hlasového profesora uvedly v extázi; ale charisma kouká jen zpovzdálí. Když to společně za prachy od Rough Trade dali dohromady, mohlo to znít slušně. V akustice a piánu se její hlas topí s entusiasmem, jaký na debutech většinou bývá. Střílí hity, nejlepší skladby přicházejí až v závěru, takže není na škodu si jít v polovině alba udělat kafe. Má blonďatý vlasy skoro až na zadek a výraz sousedky, co vždy pomůže. Její první deska "Rockferry", desítka sebezpytných písní je...

...jako když chudá holka přijede do velkého světa a neví co se sebou a s tím světem, který jí konečně nabízí velký život. Začne o tom zpívat. Naivně, protože jí ještě nic pořádně nezklamalo, a pokud, tak šlo o pouhé marginálie, jež jí v cestě za Grammy neohrozí. Může to znít jakkoliv, ale když takováhle holka začne tvrdit, že její singl je o sexuální svobodě a nemyslí to jako vtip, co jí zajistí pozornost, je to vlastně nechtěný joke. Všem je jasné, že debut je autobiografie, záleží, jak vás bude bavit v ní číst. Stejně jako poslouchat vysamplovaný Motown.

Na "Rockferry" chybí buď nadsázka, kterou se kecy o nu-soulové vlně shodí, nebo naopak plné a introvertní ponoření se do starých pásek, odvážnější nápady a texty, jež řeknou víc než "Baby, don't love me / I want to be free" . Duffy zpívá soul jako Blink hráli punk. Tváří se, že naučí mladý holky poslouchat starý pop. Moc to řeší a moc si nechává zdát. Nebo naopak málo žije mimo studio a muzeum, kde to má zvládnuté. Duffy mi srdce nerozpárala, spíš ho přesvědčila, že "Rockferry" je její maximum. Nevychází mi z toho nic jiného než produkt na jedničku. Možná to je kousek od padající hvězdy. K hodnocení si přičtěte ještě fakt, že na Motownu extra neujíždím a pro holky, které mají co říct (nebo se tak aspoň tváří), mám slabost.