Jestli česká muzika něco potřebovala, tak někoho, kdo vyfuckuje celou scénu kolem Airfare a podobných nebezpečně diletantských partiček. Je to tady. Secret 9 Beat vydávají desku, která vás znásilní, budete slyšet cool rock'n'rollové sci-fi, číst komiksy o starém New York City a toužit po samých obskurnostech. Nebo vás nechají chladnými. Není retro jako retro. Nejde tu o plný tvar, spíše o sympatie a naději.

Samozřejmě, že Velvet Undeground, The Fall, Sonic Youth a Richarda Hella citují zřetelněji, než jak originální kapela obvykle oslavuje své vzory, ale i tak je jejich self-titled debut dobrou deskou. Proč? Přestavte si, že nejen proto, že tohle tady zatím nikdo nehraje, nejen proto, že objektivně vzato jsou výše než drtivá většina české indie scény. Hlavně proto, že mají co říct sami o sobě.

Secret 9 Beat jsou sexy kapelou, protože zní tak strašně staře a tak strašně současně a moderně. Starý sound a naprosto dnešní příběhy. Nepopírám, že jde spíše o komunitní záležitost pro fanoušky hledající určitý styl; v těchto kruzích je nízká kultura víc než vysoká. Stooges jsou víc než Genesis. Pak se můžeme bavit o tom, proč je tato deska přitažlivá. I když vytýkat by se jí toho dalo hafo, zvlášť mezi čtenáři musicserveru.

Secret 9 Beat není soundtrack k četbě knihy "Zab Mě". Nejsou Joy Division v optice nevzdělaného burana, který od nich bude dokola a do zblbnutí přehrávat "Disorder" (čtěte: není to revival toho nejprovařenější od originálu). Spíš je cítit zapálená snaha přiblížit se té nejzapomenutější b-straně Velvet Underground. Secret 9 Beat garage-post-punk popisují v maximální zdánlivé pokleslosti. Zajímají je kořeny. Zajímá je "Coney Island Steaplechase", ne "Sunday Morning". Cítíte z nich, že to, co hrají, mají opravdu rádi, mají to zmapované do posledního procenta, chtějí vytvořit něco vlastního a nebrzdí je byznys. Jedou bez limitů. Nahrávají svou vášeň.

Když vám desku produkuje Phil Shoenfelt, můžete se spolehnout, že budete znít víc cool, než když se začnete paktovat s Dušanem Neuwerthem. Kytary skřípají, vokál ujíždí a celé to může znít jako demo kluků, co rádi hrají rokenrol, ale pořád se pohybují na hranici sympatického amatérismu - to se dá označit za přitažlivé lo-fi klima, ale pravda bude někde mezi. Přitažlivě a autenticky vám řeknou, o čem po nocích sní. O baladách i naštvaných manifestech.

Netvrdím, že Secret 9 Beat zachraňují českou scénu, že nahráli desku, kterou musí mít každý bezpodmínečně doma, ani to není takový nářez jako Esgmeq (které jsem tu před měsíci tak neodpustitelně odmáznul a nepochopil). Říkám pouze to, že celá estetika, citace, fascinace a styl, který ze Secret 9 Beat cítím, mi jsou fakt hodně sympatické.

PS: Najděte si, co kdysi v NY znamenala no-wave.