Když mi bylo šest let, ulítl jsem na "Holkách z naší školky" a byla to vlastně první skladba, která mě fakt dostala. Byl to i první singl, co jsem si pořídil (stále si pamatuji, že na druhé straně bylo "Trápení"). Dnes už je můj dětský vkus téměř zapomenut - nepatřím k těm, co by se bavili posloucháním toho nejhoršího československého popu 80. let (ani z recese). Pokud je vám dnes dvanáct, můžete být z Paramore odvázaní stejně. Ale dřív nebo později vás to, stejně jako mě Standa s Petrem, přejde.

Paramore, pop-punková čtyřka z Franklinu v Tennessee, se sice se svým druhým albem dostává do hitparád a dokonce jsou slyšet i z našeho éteru (znát můžete třeba "Misery Business" a "Crushcrushcrush"), přesto stále zůstává jen omladinou (věk členů se pohybuje od 17 do 23 let), co chce být hrozně in, ale neví, jak toho dosáhnout a možná ani proč. Partou, která chce zlobit, ale spíš jen na oko, na efekt. A tak desku nazve "Riot!", ale nějakou vzpouru, nepokoje či dokonce politiku v jejich textech ani hudbě nenajdete.

Ne že by bylo všechno špatně a výskyt kapely v rádiu by znamenal nutné přeladění na jinou stanici. Jen je vám to, že právě hrají Paramore - podobně jako u mnoha dalších kapel - úplně jedno. Jsou skupinou, která nenadchne ani neurazí, zůstávají vám zcela lhostejní.

Paramore se svým druhým albem připravili pokrm nemastný, neslaný, nekořeněný a ve své podstatě mdlý. Přitom pracovali s kvalitními surovinami - Hayley Williams disponuje velmi dobrým hlasem barvou připomínající Avril Lavigne. Přesto vzniklo jídlo v horším případě ze závodní šlichtárny ("When It Rains"), v lepším z globalizované fabriky rychlého občerstvení ("Born For This"). Není problém ho zkonzumovat, dokonce i zasytí, ale nepochutnáte si.