Soundtrack pro večeři při svíčkách. I tak by se dala charakterizovat novinka slovenských No Name. A to proto, že drtivá většina písní (osm z celkových jedenácti) se nese v pomalém rytmu balad, a tvoří tak nejpopovější desku v historii kapely. Ta na ní řeší své problémy, tedy záležitosti muzikantů po třicítce: dlouhodobý vztah, spokojenost, usazení se a smíření se sebou samým. Nejde o nic šokujícího. Podíváme-li se do diskografie skupiny, zjistíme, že příklon k pomalejším písním, ve kterých hrají prim klávesy, je s postupujícím časem zřejmý. Na novince No Name jen tento svůj trend přivádí k logickému vrcholu. Nicméně - očekávalo se to od nich? Vždyť No Name byli vždycky nejsilnější ve svých úderkách, rychlých kytarových vypalovačkách. A taková, v pravém slova smyslu, není na novém albu ani jedna.

S tématem nových písní jsou spojené samozřejmě i texty. A Košičané už nepochybují, už si nekladou otázky, jak funguje svět a jaký má vůbec tohle všechno smysl. Jsou smíření se svojí rolí v hudebním průmyslu, v kapele, ve vztahu. Ale to je kámen úrazu. Petr Fiala mi kdysi v jedné kavárně říkal: "Když nejsi spokojený, je to pro tvorbu to nejlepší. Protože když jsi šťastný, dáš si tady ten dezert a neřešíš to." Přestože to na poslední desce Mňágy popřel, já tento názor zastávám. Vytvořit písničky o štěstí a radosti ze života způsobem, aby nebyly přeslazené, je docela těžký úkol. A No Name se s ním poprali tak, že jejich štěstí a smyčcové nástroje vyhrály na body. Je to škoda, protože jde o dobré muzikanty (minimálně klavírista Zoli a kytarista Roman jsou špičkoví) a zdatné skladatele. V minulosti to mnohokrát potvrdili, a proto mne mrzí, že na novince zabředli do vláčných rytmů nepříliš invenčních balad. V těch zůstává jenom u jejich prvně jmenované vlastnosti. Přestože jsou písně zahrány s přehledem a zkušeně zaranžovány, onen nápad, který vytvoří pouze člověk hladový po tom něco dokázat, prostě chybí. No Name jsou už jednoduše spokojení. Přeji jim to, ale z hlediska tvorby to moc šťastné není.

Z alba jako celku vystupují jenom skladby "O šťastí" (snad jediná písnička, která i když je sladká, nezapře nápaditou melodickou linku), "Lúčenie" (jeden z nejlepších Timkových textů) a "Zdanie", ve které jednou jedinkrát dojde na pochyby: "Pomaly sa zdá, že dobré časy sú pred nami / a v našich zahradách možme žať od jari do jari / život mnohé zamotá," zpívá Igor v melancholické písni s přesahy do art rocku. Tady mu věřím, co zpívá, a jsem nadšený z hudebního nápadu, což je pro mne zároveň naděje, že s příští deskou bude líp.

No Name novou deskou dokončili své dlouhodobé směřování do popu. Hrany jejich kdysi ostré hudby se definitivně obrousily a dnes nabízí posluchačům popovou a ničím a nikoho neurážející nahrávku s absencí větší invence. Pro mne je to ale málo, protože No Name mají na víc. Snad ještě pořád.