V Autopilote je bubeník Pavel Fajt, zpěvačka Yumiko, Roman Holý, Ondřej Smeykal na didgeridoo a baskytarista Vladimír Václavek. Jedno pochmurné úterý zaútočili na Lucerna Bar a při té příležitosti pokřtili nové album "IDO". Koncert to byl mezidimenzový a nevšední. Ostatně ani reportáž není moc normální.
© Jiří Pauer Vůbec jsem si nedokázal tipnout, kolik by do Lucerna Music Baru mohlo přijít lidí. Nakonec jsem byl trochu překvapen: sál byl velmi solidně naplněn. Je faktem, že jména
Pavel Fajt,
Roman Holý a
Ondřej Smeykal bezpochyby táhnou, napadla mě však otázka, jak by na tom byla úplně stejná kapela, která by ale začínala od podlahy a žádný z jejích členů neměl vybudované žádné jméno. No, nechme kdyby kdybem a přejděme ke koncertu.
Autopilote si přizvali jako hosta dvoučlennou skupinu ze Sušice jménem
Orchestra a ta do ještě prořídlého sálu napumpovala první pozitivní energii. Hodně zvláštní projekt, který tvoří bubeník a houslista, zaujal asi každého. Ono by to ani nebylo tak originální, kdyby houslista nepoužíval mraky efektů a vychytávek, což způsobilo, že skoro víc hrál nohama něž rukama. Výborně zvládal práci se zvukovými smyčkami, které nejprve zahrál, pak uložil a pak si je ze záznamu pouštěl. Naživo se sice občas mohla vkrádat nuda, způsobená stereotypem melodie, ale to byly jen záchvěvy, především se jednalo o projekt, o němž v budoucnu ještě uslyšíme a vsaďte se, že články o nich budou hýřit slovy jako "progrese", "originalita" nebo "novátorství".
© Jiří Pauer Letoun řízený
Autopilotem doráží zhruba za dvacet minut a startuje z runwaye někde v Perthu. Zběsilé intro na didgeridoo a bicí předznamenává rytmus celého koncertu. Mohutná zvuková stěna a najednou záblesk a jsme ve vzduchu. Do kokpitu usedá i letmistr
Roman Holý, navigátor a udavač správného rytmu letu
Vladimír Václavek a především stewardka Yumiko, která bude všechny cestující spolehlivě bavit po celý zbytek letu. Jsme nad Novým Zélandem,
Roman Holý ve stylu kmene Maori štěká do mikrofonu, Yumiko se svíjí s rukou nad hlavou a předvádí více či méně zběsilé tance.
Ondřej Smeykal mění svůj nástroj z plastové trubky na klasickou dřevěnou didgeridoo a všechny utvrzuje v tom, že je na ni schopen zahrát i to, co ten nástroj ani netuší, že umí. Posádka si udržuje stejný kurz, cestující si užívají škály barev, která se jim zjevuje i při sebemenším zavření očí. Taková malá nirvána. Přibližujeme se zběsilou rychlostí k ostrovu Kjúšú, kde nás čeká mezipřistání.
© Jiří Pauer Při přistávání opět kraluje
Ondřej Smeykal s Pavlem Fajtem, kterým se během několika minut daří zkorigovat evidentně něčím narušený stroj. Po dotankování paliva jsme kontaktováni posádkou, která nám děkuje, že letíme s jejich aerolinkou a chystá se předvést svoje nové letadýlko, alespoň paní stewardka se tak tvářila, nakonec se však dohodli nechat to až do Londýna. Yumiko, za valivého doprovodu a skoro strašidelných bicích, které ještě umocňují zvuky vyluzované z kláves Romana Holého, se opět ujímá slova. Jako by nám vyprávěla o těch největších hrůzách Japonska, možná útoku na
Pearl Harbor nebo svrhnutí bomb na Nagasaki a Hirošimu. Neuchopitelné peklo a cestující jako by se zalykali těžkým a zlem načichlým vzduchem. Ještěže letmistr zapnul ventilaci a v pravou chvíli nechal vyhnat dusno za pomoci svěžích a voňavých kytiček, které asi natrhal při druhé pauze v možná v londýnském St.
James Parku. Ona pauza byla využita i k pokřtění nového letadélka s názvem "IDO". Zbrusu nový stroj, na kterém se můžete proletět i sami doma a nepotřebujete k tomu posádku. Samozřejmě vám nemusím popisovat rozdíl. Je to jako koukat na fotbal z domova a nebo jít na stadion. Každopádně je po novém vzletu najednou znovu přítomna pulsující energie a na řadu přichází i trochu učesaných melodií.
© Jiří Pauer Naše letka končí v africké buši při setkání s kmenem Hotentotů, v čele s náčelníkem Pioshkou, kteří jsou známí svým užíváním konopí. Hudba totiž graduje a dostává se do naprosto hypnotických a kosmírných rovin díky tanci "Damsarahm Dance". (Poprvé v životě jsem litoval, že neberu drogy, protože při tomhle koncertu mít něco v sobě, musel být neuvěřitelný zážitek.) Loučíme se s celou posádkou potleskem, pousmějeme se nad tričkem Romana Holého s nápisem "PAVEL FIGTH" a Pavla Fajta s nápisem "ROMAN UNHOLY" a jdeme to zapít, protože se nám z těch věčných turbulencí trošičku zamotala hlava. Každopádně se jedná o adrenalinovou atrakci, kterou u nás jinde nenajdete. Doporučuji.
Autopilote,
Orchestra, Lucerna Music Bar, Praha, 19.2.2008
Fotogalerie:
© Jiří Pauer
© Jiří Pauer
© Jiří Pauer
© Jiří Pauer
© Jiří Pauer