Romčo, o hudbě sice nerad mluvíš - říkáš, že se má spíše poslouchat a pařit na ni -, což chápu, ale k nové desce pro čtenáře to bude krapet potřeba. Po šesti letech vám vyšla hodinová nahrávka "Jezus Kristus Neexistus?". Ten otazník na konci tomu dává určitý prostor k zamyšlení se nad budoucností světa?

I tak se to dá brát…

Když se chytnu názvu - věříš? Případně v co?

Bez víry není život. Věřím ve zdravý rozum, v lásku v jakékoli podobě, věřím v kamarádství, velkorysost a respekt. Věřím v pozitivní myšlení i v určitou osudovost našeho konání a snažení. Věřím bohužel i v to, že s Rusem se nikdy nedomluvíš, i v to, že největší zlo je Čína. Věřím v pravou čabajku Gyulai a uherák Pick, věřím zvířatům, že to s námi myslí dobře.

V tiskové zprávě jste upozorňovali, že si máme to album pustit nahlas. Potichu tak nevyzní?

V dnešní době je zcela běžné pouštět si hudbu v telefonu či tabletu, což je pro tvůrce dosti frustrující. Je to podobné jako koukat na "Interstellar" v mobilu. Dobrá muzika patří ke kvalitní reprosoustavě nebo co nejlepšímu poslechu v autě stejně tak jako majoránka k bramboráku. Aby člověk užil celé spektrum zvuku na desce, musí ji prostě prohnat nejlépe nějakou hi-fi stvůrou.

V názvu chápu odkaz na to, že už máte za sebou Kristova léta… Hrozilo někomu v sestavě pomyslné ukřižování? Byl někdo z vás na pranýři a kvůli čemu?

Na pranýři jsme byli naposled kvůli skladbě "Bulháři", která rozlítila celou širokou bulharskou veřejnost. Co já vím, tak v muzikálu "Jesus Christ Superstar" byl Dan Bárta ukřižován mnohokrát, ale vždy nějakým zázrakem zase vstal a na koncert J.A.R. se dobelhal. A jak jde život, stává se někdy, že někdo z kapely občas vyvede nějakou volovinu a pak mu reálně hrozí takové malé jarovské ukřižování.

Nejtěžší a nejostřejší deska, kterou jste kdy napsali… Ostřejší s nadhledem, opět krásné hraní si s češtinou. Chtěli jste tím třeba vyvrátit, že ještě nejste staří dědci?

Nemusíme nic nikomu vyvracet. Jsme nádherní, silní, voňaví, šikovní a okouzlující dědci v nejlepších letech za sebou.

Oto: Nedělám skladby s tímhle pocitem, spíše vnímám neodolatelné a senzitivní břehy poezie, na které se občas dokážu vyškrábat. Pak také občas počítám marnosti neboli vystřelené šípy textů, které nikdy nedopadly do notových osnov a staly se zbytečnými. Ale faktu, že jsme stále docela dobře šukatelní šedesátníci, se, přes celou tu poetiku, prostě nevyhneš.

(smích) Dobrá. Ptám se i proto, že vás věk asi nenechává chladnými - viz písně "Šedesát" nebo "Už jsem v důchodu"…?

Oto: Spíš než tohle se jedná o vzrušující témata, kterým se popík schválně vyhejbá. Barbieovská popkultura se bojí stárnutí jako čert kříže. Chce žít v iluzi věčně mladých nebolavých kloubků a nevnímat svatební hrob, kterým zákonitě končí každé mládí. Takže to můžeš brát jako vyplnění nějaké povrchní tematické mezery.

Chtěli jste se vzdálit zvuku najazzlých šedesátníků. Tvůj záměr jako producenta bylo dostat na nahrávku hodně barev. Mně se říká Bugi, což mě přivádí k tomu, že sis zkoušel hrát se styly a udělat například právě boogie, které se hraje na tancovačkách. Konkrétně ses o to pokusil v již zmíněné "Už jsem v důchodu", kde se kombinuje electro s dechy. Dá se přijít ve funku s něčím novým? Co je teď trendy?

Funk jako styl už mnoho let stagnuje, ovládal sedmdesátá léta a pak se přetavil v disco v letech osmdesátých. Taneční hudba z něj čerpá dodnes, částečně i hip hop. Ten je dnes trendy, ale to je to poslední, co by nás zajímalo - bejt trendy. To si radši vyměním pondy. V jakékoli současné odnoži hudby lze přijít s něčím novým jen velmi těžko. Ale jde to, jen to stojí mnoho úsilí. V textech máte velkou šanci se odlišit, synťáky dávají šanci vykroutit nějakej ne úplně provařenej zvuk.

"Šedesát" je pokračování písničky "Sentimentu záchvat". "Reggay" v jistém smyslu navazuje na "Ťo ti ťo". Bývá to často, že děláte písně na pokračování?

Oto: V případě "Šedesátky" je to takové hodně volné pokračování, jako když srovnáváš kamennou dlažku a fízláckej mozek, obě jsou dost natvrdlý konzistence, ale tím to končí. O tom druhém spojení silně pochybuju, srovnávat měkkou a vlídnou písničku "Reggay" s brutálním nářezem "Ťo ti ťo" je nejspíš hovadina. Ty dvě pecky nemaj' vůbec nic společnýho.

OK, já jen se odpíchla od již někde vyřčeného... À propos, víš, Oto, že existuje kapela Reggay?

Oto: Nevěděl jsem to, ale teď už to vím a tím pádem je obrovsky zdravím a přeju hudební pohodu! Snad jim to pomůže v tom, aby šli nahoru a rozjeli ty největší reggay bomby, co si dovedeš představit! Vždyť reggae je nezastavitelné, je to jako armáda, která táhne polskými rovinami!

Novinka je směsice emocí - je potřeba se připravit na smích, děs, provokaci i nadšení. Co z toho převládá nebo jak je to podílově zastoupeno?

Každý bude tento mix pocitů a chutí zpracovávat trochu jinak. Já jsem se v muzice snažil nenudit a namíchat koktejl z různých příchutí. Děs bych tam tedy úplně neviděl, ale vše ostatní ano. Na první poslech asi může "Jezus" působit trochu neuceleně, ale při opakovaných posleších lidem snad dojde, že vše má své místo a důvod. Snažil jsem se neopakovat se a překvapit. Na kolik se to povedlo, posuďte sami.

Nesnesla se na vás v nějaké formě kritika za některé vyloženě dnes nekorektní věci, které na albu máte?

Kritika ze všech stran je zcela úžasná, daleko nadšenější než v době "Eskalace dobra". Jsem za to samozřejmě velmi rád a vděčen. Žádnému muzikantovi na světě není jedno, jak bude jeho dílo přijato. Ne že bych dělal hudbu jen pro to, aby se někomu líbila, ale když se potká naprostá tvůrčí svoboda s dobrým přijetím široké veřejnosti, nemá to chybu. Samozřejmě je mi jasné, že J.A.R. nejsou pro každého, a tím pádem naše deska určitě může někoho nebavit, nebo klidně iritovat. Ber, nebo nech být.

Baví vás právě tohle překračování čím dál tím úžeji nastavených hranic? Narážím i na titulek z rozhovoru: "Kinobox skončil kvůli nekorektnímu humoru, že dnes by to neprošlo." U hudby není takový bič? Protože to, co si dovolíte vy, si snad nikdo jiný netroufne. (úsměv)

Je to velmi osvěžující být nekorektní. Obzvlášť v této idiotské době, která mi často připomíná ten odpornej socialismus, jak se furt někdo sral do tvýho života a kontroloval, co můžeš a nemůžeš říkat a myslet si. Moje generace je na to zvlášť citlivá.

Hudba je svobodnej stát a v něm si vždycky budem dělat, co chceme.

Je přesto nějaké téma, do kterého byste nešli? Co je už moc, přes čáru? Pro mě třeba ve "Sláva nazdar výfetu": "Včera vzadu u plotu, měřil jsem jí teplotu, byl jsem na ní, chvíli v ní, mlíko teklo do dlaní… Proto píchám hlavně dyliny, co maj' v hlavě piliny, Jany, Zdeny, Oliny…"

Oto: To je krásná práce našeho životního filozofa, emeritního doktora Majkla Ví.

Otovi jsi prý, Romane, taky hodně mluvil do textů - co se ti třeba nelíbilo?

Vždy do toho hodně mluvím, stejně jako on mluví do mé hudby. Vždy vybírám doslova dvouverší, věty, kousky rýmů a snažím se objevit v těch stozích básniček, které hudebními texty vlastně nejsou, ty správné diamanty. A když jsou nalezeny, začíná běžná práce celou píseň dotextovat. Proces je to furt stejný a je úplně jedno, že je nedokonalý, protože nám to funguje.

Více než kdy jindy ti byl oporou Dan. Co tak najednou?

Bylo to tak vždycky. Dana považuji za nejúžasnějšího hudebního partnera na světě. Vždy velmi rychle pochopí můj prvotní záměr, na počkání připraví skvělý text a za pár minut už zpívá. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. Mám vlastně velkou kliku, že můžu pracovat s tak skvělými hráči, jakými členové J.A.R. i Monkey Business jsou.

Jak to, že ty jediný můžeš říkat Michaelovi Míšo. Čím sis to vysloužil?

Nechal si za to zaplatit. Ne úplně moc, za takovýhle privilegium bych třeba Matuškovi zaplatil daleko víc. Míša chce tři sta korun měsíčně, vždy k prvnímu v měsíci na účet.

Sám miluješ kombinaci textových hovadin a muzikantského mistrovství. Je těžké najít ten správný balanc?

Víš, to je tak. Odmalička jsem obdivoval kapely, které uměly bezvadně hrát. U nich mně často chyběla nějaká hlubší textová nadstavba, hodně jsem poslouchal soul, funk, fusion a u téhle hudby byly texty často velmi jednoduché, zkrátka "Let's Groove" a "Shake Your Booty"…

A skupiny, které mě zajímaly díky textům nebo postoji, zase často moc neuměly hrát. Když jsem pak objevil nějakou, která měla obě složky v rovnováze, byl jsem šťasten. Velmi brzy se mi tím pádem v hlavě uhnízdila myšlenka, že bych takovouhle kapelu někdy chtěl mít. Hodně mě ovlivnil Frank Zappa a hlavně Steely Dan, které dodnes považuji za jeden z nejlepších bandů historie.

Deska začíná intrem "Biliony kilometrů" se samplem ze sci-fi filmu Jindřicha Poláka "Ikarie XB-1" z roku 1963. To je náhoda, Ota je stejně mlád. Proč právě tento snímek a tento sampl?

S tím filmem pracuju už hodně dlouho. Můj první sampler Emax II byl na čtyři diskety a vešly se na ně asi čtyři sekundy stereo zvuku. První byli Kissáci a druhej sampl byl z "Ikarie XB-1": "Michale, zachráníme tě!!!" Krom toho je ten film zcela magickej, velmi ho obdivuju.

"Děti se budou učit, že jsme byli první" - zní v tom intru. Má to být i narážka na to, že jste průkopníky funku a rapu u nás?

V rapu o tom není vůbec pochyb, funk už dávno před námi prošlápla hrdě Laura a její tygři, za to jí patří nehynoucí sláva.

Jistými průkopníky rapu jsou PSH, kteří se objevují v songu "Sláva nazdar výfetu". Jak vznikla tato spolupráce? Ptám se i proto, že kromě Heleny Vondráčkové jste na albech snad ani nikoho jiného neměli…

To je pravda, hosty nemíváme. Proč taky, jsme velmi nesnášenliví, na ničem se navíc neshodnem'. Nikomu se nikdo jinej nelíbí. Helena Vondráčková nám upekla buchtu a měla to vyhraný. Michael Viktořík s ní pak ještě asi dva roky chodil. Kocourci z PSH u mě ve studiu slyšeli ten beat a líbil se jim. Jelikož se máme rádi, slovo dalo slovo a je tu komplot.

PSH nejsou jediní, koho na "Jezus Kristus Neexistus?" můžeme slyšet. Titulní skladbu ozvláštnila hláška "To je absurdní" od Jiřího Bartošky. Vznikla speciálně pro potřeby songu, nebo je to jen výňatek z něčeho?

Je to vzpomínka na písničku "Jsem pohodlný", kde Jirka mluví.

Je něco dalšího zajímavého, co můžeme na nahrávce slyšet?

Už nic. Jen neupřímné akordy, nuda, klišé, muzak a průměr.

Album obsahuje jednu instrumentálku "Doba v mlze" a trojici závěrečných miniaturek "Kluci z JARu", "Drogy" a "Punk". Proč tak krátké a proč na chvostu tracklistu? Co to je za hlásky, které tam pějí? To je nějaký sbor?

Před léty jsme použili na "Homo Fonkianz" sušický dětský sbor v písničce "Bylinkářský krám" a nyní děti těch původních dětí nazpívaly tyhle bonusy a skladbu "Sláva nazdar výfetu". Tyhle bonusy na konci desky děláme už dlouho.

Song "Doba bubák" popisuje aktuální situaci, kdy lidi nemají peníze, věnuje se tématům jako teror nejistoty, frustrace lidí… Myslíš, že je potřeba na to upozorňovat? Není té depky z médií a zvenčí příliš?

Oto: No, když se tak pěkně ptáš, odpovím… Na stále více se prosazující a nebezpečný jev zvaný kapitalismus dohledu a z něj plynoucí lidskou frustraci je třeba upozorňovat každý den. Papír jste mohli někam založit nebo dokonce záměrně spálit, aby neexistoval, ale svou digitální stopu nezametete. Ta by měla být přece vaším majetkem, ale síťové firmy obchodují právě s ní a s podobným materiálem, za chvíli před nimi budeme všichni nazí. Nenávidím to! Jako by mi z toho krvácely dásně.

"Herečky píšou" ("… scénáře pí*ou, zpěvačky píšou refrény pí*ou") - to je takové anti-MeToo, že?

Oto: Především je to správný buranský verš! A navíc je opřený o větší řádku pravdivých historek než celé MeToo dohromady. I muži mají své pravdy. Snad to vydrží alespoň, dokud každý z nás udrží svůj meč a moč! Ale nechci mluvit za jiné.

Prý po vás touží každá lolita (viz "Kluci z JARu" nebo "Fjůča", kde doufáte, že dotyčné bude aspoň šestnáct…). Není to na hraně?

Oto: S hranou si zahrávají naši vrcholní politici, kteří se, samozřejmě nedobrovolně, nechají vyfotit s lajnami koksu na displeji mobilu, ale přitom prosazují kriminál za pár kytek trávy. Tam hledej opravdovou hnilobu, ne v ironických textových legráckách.

Z "Posledního rváče", "Mrdám to" a "Šedesát" naopak trochu cítím rezignaci. Zdá se mi to jen?

Oto: Tyhle mysteriózní texty si každý může číst tak, jak uzná za vhodný. Teprve posluchač jim dává ten správný smysl. Ale jako rezignaci bych to nevnímal ani náhodou. Je to spíš popis nebývalé krásy. Cítíme se být neodolatelní jako žraloci, kteří se narodili, aby bojovali. Ne jako kapři, kteří žebrají drobky na hladině.

Obal se inspiroval Lennovou zdí nebo Zdí nářků? (úsměv) Kdo vymýšlel obsah?

Obaly našich desek většinou vymýšlím já. Tentokrát to byl opravdu tvrdý oříšek, protože spojení "Jezus Kristus Neexistus?" v sobě nese něco většího než naše předchozí názvy, což byly většinou legrační slovní hříčky. Hlavně postava Ježíše Krista svazuje ruce, nutí vás podvědomě pracovat s vizuálem nějaké vousaté postavy, nebo s historickými obrazy. Zkoušel jsem to s několika velmi šikovnými grafiky, a stále to nebylo ono, obal byl vždy oproti jménu zjednodušující a plochý. Propadal jsem už značné beznaději, když mne napadla jednoho dne cestou z koncertu domů myšlenka obyčejného nápisu vyrytého na pánském záchodu, zobrazeného vedle stovky alkoholických pravd, výlevů a kravin, jak je všichni z hospodských WC známe. Hodně těch čmáranic je reálných, mnoho jsme si jich dodělali sami, aby byl výsledek autentičtější, víc o nás. Celé to pak báječně zpracovat a textovou přílohu ručně nakreslil Daniel Bárta. Skvělá práce.

Tak si ty nápisy projděme: "Mankáči jsou lepší než JAŘI?"

Naživo zcela určitě, na deskách hlavně kvůli češtině vítězí J.A.R.

"Chlast = slast"?

V rozumné míře ano, ostatně proto chlastá celý svět. Kdyby neexistovala kocovina, nikdo by nedělal od rána do večera nic jiného.

"Česká hudba je nejhorší" - to je kritika rádiového éteru?

Tak ten je opravdu děsuplnej. Stejně jako většina český produkce.

"Když večer … lížeš a ráno tě pálí žáha, věř, ta holka není pro tebe" - čerpali jste z vlastní zkušenosti? (smích)

To bylo stvořeno nějakým vtipným návštěvníkem hospody U Cajpla v Brně. Kdyby náhodou autor téhle svatopravdy četl tento rozhovor, ať se prosím přihlásí, čeká ho odměna.

"Guma na hrad" - to je obava z toho, kdo nám bude vládnout?

Ano, v kapele jsme měli, stejně jako asi všude, jisté názorové neshody na současnou hlavu státu. Tato hláška je tam na přání Míši Viktoříka.

Aby toho nebylo málo, chystáš i novou desku s Monkey Business a prý bude v češtině. Kdo píše texty?

To se ještě neví, může to být kdokoli. Právě velmi pozvolna začínám tvořit nějaké první demáčky. J.A.R. zabral hrozně času a teď je řada na Mankáčích. Vůbec nevím, kam nás to zavane, vím jen to, že to bude dobré.

Na podzim pak svou sólovku chystá i Tereza Černochová, ty svého dalšího sólokapra připravuješ na příští rok. Takže to nebude "Mars útočí", ale "Holého klany útočí". (smích)

(smích) Ano, tak to bude. Ne "Mars útočí", ale "Holého hleny útočí".

Nedávno jsi dělal rozhovor pro Čestmíra Strakatého, u kterého byl i herec Jaroslav Dušek. Médii po jeho návštěvě prolétla jeho nešťastná slova o tom, že rakovinu dostávají jen ti, kdo už nechtějí žít. Tebe to také nenechalo chladným. Myslíš si, že by se lidé mimo určitý obor měli vyjadřovat k problémům, ke kterým je potřeba odborného vzdělání?

Nadzvedlo mě to teda mimořádně. Měl jsem možnost několikrát v životě Jardu Duška potkat a musím říci, že je to mimořádně vlídný, sympatický muž, kterého velmi obdivuji. I s celou řadou jeho alternativních postojů souzním. Tenhle rozhovor byl trochu nešťastný. Asi nikdo nepochybuje o fatální závislosti duševního stavu s tím fyzickým… mně šlo spíš o to, jak sebejistě a povýšeně volil slova. Myslím, že byl vlastně dost nasranej, že se nebaví o filmu, ale o úplně jinejch věcech. Shrnuto - vytočila mě forma, ne tolik obsah. Lidi se od nepaměti vyjadřujou ke všemu všude. Někdy je lepší držet hubiznu.