Deep Purple s orchestrem aneb jak na Filharmonii do sportovní haly

12.10.2000 19:54 - Hynek Just | foto: facebook interpreta

V úterý proběhl v pražské Paegas aréně tolik očekávaný koncert Deep Purple s Rumunskou filharmonií a byl to zážitek vskutku jedinečný. Pokud jste chyběli, přečtěte si, o co jste přišli, pokud jste byli na místě, připomeňte si ten skvělý zážitek třeba ještě jednou.
Deep Purple - London 99, celkově
© Deep Purple
Očekávání koncertu byla popsána mnohými a mnohde. Názory na to, jaký zážitek nás se starými kmety hard-rocku čeká, se různily od těch nejskeptičtějších, které braly spolupráci se symfonickým orchestrem jako komerční tah, vyměklost, únik před pořádným nářezem, k těm nadšeným, které braly tento experiment jako krok kupředu. Koneckonců, pokus o souhru s filharmonií realizovali Deep Purple již před jednatřiceti lety (ano, loňská koncertní nahrávka z londýnské Royal Albert Hall byla obnovenou premiérou projektu "Concerto For Group And Orchestra") a tenkrát byl přijat rozpačitě jak mezi diváky, tak mezi členy kapely. Obě strany měly strach z toho, že přijdou o oblíbené rockové dýchánky, stávající nevybouřenost jim neumožňovala dostatečný nadhled nad tímto stylem. Přesto byl tenkrát tento pokus důležitý a pravděpodobně velmi ovlivnil další vývoj kapely, neboť to, čím se Deep Purple od ostatních hard-rockových bratrů lišili, byly právě pokusy o vpravování prvků vážné hudby do rockových aranží. Čili fakt, že se po více než třech dekádách (tu více tu méně úspěšných období plných zvratů, hádek, výměn členů a stylů) fungování kapely s patřičnou zkušeností a odstupem vrátili ke spouhře s filharmonií, sliboval přinejmenším zážitek nevšední a zkušenost jedinečnou.

První část koncertu patřila hostům kapely a jejich spřízněným projektům. Po nastoupení Rumunské filharmonie "George Enescu" s londýnským dirigentem Paul Mannem a naladění přišel na pódium Jon Lord se svým hostem Millerem Andersonem, který s orchestrem zazpíval dva roky starou skladbu "Pictured Within". Orchestrální úprava s pomalým, táhlým a sladkým (leč perfektním) zpěvem nesla většinu znaků klasického klišé popových hvězd s orchestry. O stupínek rokovější a hlasitější ráz měla návštěva Ronnie James Dia (se zbytkem členů DP). Ten dostal čtyři skladby na to, aby předvedl patrně to nejlepší z toho, co kdy se členy DP (např. v pověstných "Rainbow") nahrál. Většinu svých spřízněnců v publiku nezklamal, skladby "Sitting In A Dream", "Love Is All", "Fever Dreams" a "Rainbow In The Dark" splnily očekávaný účel. Ortodoxní fandové DP potleskem šetřili, Ronnie přes všechny snahy zůstal jen odvarem toho, čeho dokáží se stejnými prostředky dosáhnout párplové.

Deep Purple - live, 1
© Deep Purple
Nyní nadešla chvíle, kdy měli kompletní DP a orchestr dokázat, že nám mají co ukázat a že jsme do sportovní haly nepřišli nazmar. Teď měla přijít chvíle pravdy, kdy se ukáže, mají-li ještě dnes pánové na to a neskouzli-li do vyměklých smyčcových patetických popových standardů, kterým se nevyhnuli mnozí slavní ex-bouřliváci... Ze strany vstoupila dechová sekce (trombón, trubka, sax), Ian Paice odklepal a mně se podlomila kolena. Instrumentálku "Wring That Neck" ("Book Of Taliesyn", 1968) považuji za hodně zdařilou i v klasických hard-rockových koncertních verzích, nicméně aranž, kterou zde obohatila dechová sekce a skromně akcentující orchestr, kombinovaná s výborným čistým a zřetelným zvukem, byla krásnou ukázkou citlivě a maximálně ústrojně zkomponovanou fúzí více žánrových zdrojů (v tomto případě jazně jazzového, klasického a rockového). A jelo se dál, v podobném duchu, leč již v ostřejším hávu došlo na "Fools" ("Fireball", 1971), pomalé blues "When The Blind Man Cries" (z připravovaného alba?), opět o dechy obohacenou "Ted the Mechanic" ("Purpendicular", 1996) a "Watching The Sky" ("Abandon", 1998). Série klasických hitovek byla přerušena několikaminutovým sólem Steve Morse, které přes nadějný a dynamický začátek (kdy došlo k odpovídání mezi ním a orchestrem) skončilo v klasických hlasitých rychlých metalových vodách. Jako balzám na duši pak zafungovala poměrně dlouhá čistě orchestrální předehra k "Pictures Of Home" ("Machine Head", 1972), výborným nakopnutím byl její elektrický začátek a celý průběh, opět velmi citlivá souhra orchestru a kapely. Po poslední hlasitější skladbě "Sometimes I Feel Like Screaming" ("Purpendicular", 1996) došlo k hlavnímu bodu večera, k místu, kvůli kterému především se zde s DP sešla filharmonie, tedy "Concerto For Group And Orchestra" (1969, vyd. 1970).

Deep Purple - London 99 - 2
© Deep Purple
A to byla část koncertu, která za to rozhodně stála. Dlouhé části hry filharmonie (které dokázaly udržet až na pár pískalů nabitou halu v tichosti) byly střídány výbušnými a jednoduchými rockovými pasážemi, dvě zvukově odlišná tělesa se spojila v jedno tělo a začala mluvit jednou řečí, která byla čistá, zřetelná a srozumitelná, celý projev měl hlavu a patu a čitelnou linii. Z jakýchsi nepochopitelných důvodů byla vynechána třetina "Concerta", odehrán byl pouze "Movement 1" a "Movement 3" - pokud byl důvodem časový press, pak se nemohu zbavit dojmu zbytečnosti výstupu R.J.Dia.

Ovace sklidili všichni hudebníci oprávněně silné, bravo autorovi Jonu Lordovi, bravo dirigentovi Paul Mannovi. Poměrným unikem bylo následující zařazení skladby "Perfect Strangers" (Perfect Strangers, 1984), ti, kdo měli načtené setlisty z jihoamerické části šňůry, museli být obzvlášť překvapeni - nikde jinde ji zatím nehráli. Posledním a nijak překvapivým (zvláště pro ty, kdo měli v paži předešlé setlisty) momentem koncertu byla dlouhá a estrádní verze "Smoke On The Water" ("Machine Head", 1972) se všemi hosty, plným orchestrem a divokými světly, která měla koncert ukončit.
Deep Purple - live -2
© Deep Purple
Pak odešel orchestr, odešli hosté a došlo na přídavek, klasickou vypalovačku "Highway Star" ("Machine Head") s dvojsólem Morse a Gilliana. Přes velkou nevůli diváků se na pódium podruhé nevrátili, intenzivní vytleskávání bylo nekompromisně přebito reprodukovanou hudbou (pro úplnost "Sitting Int The Duck Of The Bay" Ottise Reddinga).

Vystoupení to bylo výjimečné nejen svým nápadem, nejen výtečným zvukem, ale i vervou a energií, které z muzikantů sálaly a přítomností ohromného nadhledu nad desítkami let, které spolu Deep Purple prožili. Celý koncert vyšel loni na CD i DVD, nese název "Live At Royal Albert Hall" a více informací o něm získáte zde.

Deep Purple & "George Enescu" Philharmonic Orchestra, Ronnie James Dio, 10.10.2000, Paegas aréna, Praha



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY