Na reakce mých přátel si přesně pamatuju. Říkal jsem jim, co že to mám první lednové pondělí v plánu. "Ty jedeš na českou kapelu do Německa? Za devět stovek? A odehrají při nejlepším pět písniček?" Kroutili dost hlavou. Pravda, za normálních okolností jasné argumenty, ale protože nešlo zdaleka jen o the.switch, neváhal jsem ani chvíli. Krom toho, že tato čtyřka je mou srdeční záležitostí, jsem očekával neobyčejný zážitek a v neposlední řadě mohl vzniknout následující materiál.

Účastníci zájezdu
Je pět minut po jedenácté dopoledne. Když po nekonečném bloudění kolem Hlavního nádraží najdu ten správný podchod pod magistrálou, poznávám na druhé straně pestrobarevný autobus. Sice přicházím o pár minut později, ale nezdá se, že by se moc spěchalo. Před vozidlem stojí pár živě debatujících skupinek, většině lidí je kolem dvaceti. Někteří potahují z retka, jiní jen tak bloumají kolem. Zimomřivci už jsou zalezlí uvnitř.

Přízemí busu je rezervováno pro kapelu, několik nejbližších a kameramana s reportérkou z webové televize Stream.cz. Horní patro není bohužel zdaleka obsazené, z šedesáti míst jich nakonec třetina čeká na svého cestujícího marně. Mnoho z těch, kteří slíbili účast, prostě nedorazilo - důvody jsou různé. Kolem půl dvanácté zvedá Majkláč, kytarista kapely, hlavu od seznamu účastníků zájezdu a ptá se: "Znáte někdo Hořáka?" Ticho. "Nikdo? Zaplatil zálohu, ale musíme jet. To je škoda."

Benzínka a mekáč v Rozvadově patří pravděpodobně k nejznámějším v zemi, i my zastavujeme. Autobus, těžší o nálož baget, plechovek energy drinků a několik burgerů se po dvaceti minutách opět rozjíždí. Nenasytní zasytili, žízniví uhasili. Na horní palubě se objevuje Majkláč - vybírá zbytek peněz a rozdává lístek na akci. Jenom ty trika nikde nevidím. Každému fanouškovi bylo totiž přislíbeno swičácké triko z limitované edice pouze pro tuto akci. Kytarista s omluvou vysvětluje, že to přes Vánoce nestihli udělat a na každého si bere adresu pro následné zaslání.

Pak přichází na řadu drobná anketa: "Co se ti na the.switch líbí? Jak je večer na pódiu podpoříš? Co když dneska nepostoupí?" Ptá se s mikrofonem u úst redaktorka Streamu, zatímco kameraman vše pozorně zaznamenává. Takto obejdou všechny přítomné.

Jsme na místě
"Hele, to je ono," ukazuje bubeník Tomáš na osvětlenou budovu. Autobus zastavuje a my vystupujeme do šera na malé parkoviště před Georg Elserhalle, dějištěm večerního klání. Ještě padne poznámka, že švýcarští Paraschizzo, kteří postoupili taktéž z minulého kola, mají o mnoho menší autobus než my. Snad to bude stejné s konečným počtem hlasů.

Členové kapely odběhnou do klubu a vrací se s informací, že se bude pouštět v šest hodin, první kapela začíná v půl sedmé. Do startu máme tedy nějaké dvě hodiny, čas tak akorát na malé osvěžení v blízkém bavorského podniku. Za ty dvě hodiny si nejde nevšimnout informační cedule, která hlásí, že od 1. ledna 2008 je kouření ve veřejných prostorách zakázáno. Jak asi Němci dodržují vyhlášky? Nechávám si utrhnout ústřižek z graficky velmi pěkně zpracovaného lupenu a vcházím dovnitř.

Elserhalle je poměrně velký, příjemný klub. Strop je poset reflektory a spolu kovovými koši ve dvoumetrové výšce, jež pravděpodobně slouží tanečnicím, dává tušit, že rock tady není nejčastěji skloňovaným hudebním stylem. Jdu se zeptat barmana a ten pokyvuje: "Nejčastěji se tady konají house a techno párty." Přemýšlím nad tím, jak všichni kolem umí plynně anglicky a že to je fajn, když v tom moje úvahy přeruší hlas chlápka z produkce Bodog Battle, který se zjevil na pódiu, aby nás stručně seznámil s průběhem večera. V tu chvíli je v podniku kolem dvou set převážně velmi vlažných fanoušků. Ostatně v průběhu celého večera jsem měl kromě pár světlých chvilek pocit, že německé publikum se neumí bavit; ještě dvě hodinu po startu bylo před pódiem naprosto prázdno, nejbližší diváci stáli bez většího zájmu v jakémsi půlkruhu od scény a nezdálo se, že by si koncerty užívali. O lecčems svědčí i fakt, že ještě v deset hodin bylo přímo na místě prodáno pouhých deset vstupenek...

Image je na nic, následuj emo
Show začíná, přichází první kapela. Mladí grunge-rockeři Like Falling Leaves, po nich první (a bohužel ne poslední) emo banda Nightrain. Ani jeden z úvodních interpretů ve mně nezanechává hlubší dojem, až třetí Chocolate Box jsou docela zábavní. Vypadají a hrají jako Beatles a konečně rozpohybují aspoň pár přihlížejících. Všechno běží jako po drátkách, musí vystoupit deset soutěžních kapel plus jedna jako host. To vše se musí stihnout do půlnoci, a tak není čas na výměnu bicích, většiny kytarových a baskytarových beden ani na zvučení. Kapely si s sebou přivezly v podstatě jen nástroje a pár drobností. Každá skupina má k dispozici dvacet minut času, žádné přídavky, žádné zdržování.

Jako čtvrtí hrají rock'n'rolloví Pot Boiler, po nich velmi zajímaví Chax, kteří jako jediní využívají také samply. Končí první polovina večera. Dosud se představily jen německé skupiny a všechny zpívaly anglicky. Výjimkou je nesoutěžní emo pětice Serum 114 - německý původ a také německý jazyk. Ten slyším ten večer poprvé a kupodivu naposled.

Emo však u sousedů frčí, nestačím se divit, kolik patek, podmalovaných očí a výstředních pruhovaných oblečků kolem sebe vidím. Ostatně to samé je k vidění i na pódiu. Další emo v podání Illectronic Rock. Ti jsou oproti předchozím kolegům z žánrové branže přece jenom víc na úrovni. Jak řekl později Majkláč: "Pokud to vyhrajou oni, nepojedu odsud zklamanej, protože oni by si to zasloužili." To už ale Illectronic Rock končí svůj set a přichází české železo v ohni.

Ještě předtím mi však kdosi poklepe na rameno. Otáčím se a od ramenatého černocha dostávám tabulku čokolády s obrázkem pěti chlápků a nápisem Paraschizzo. U nás si někteří jednou za čtyři roky kupují hlasy pivem a klobásou, Švýcaři to zkouší čokoládou. Vcelku nápaditý a vtipný kousek. Příště s sebou přivezte hodinky, kluci!

the.switch, the.switch
Kytarista v černé sukni, baskytarista v černé sukni, zpěvák s bílým kolárkem. Ano, tohle jsou the.switch. Ještě před startem jejich krátkého setu je před pódiem plno. Kromě osazenstva našeho autobusu bystřím pár Němců, kteří dali na moje doporučení, aby si tuhle věc nenechali ujít. Singlová "Peruť" a začíná peklo. Jak čtyřka na pódiu, tak čtyřicítka pod ním dávají do mini koncertu veškerou energii. Následuje "Vodu a dřez", vypalovačka "Teď" a při poslední skladbě "Akvárko" šílenství vrcholí. Ti znalí tradičně usedají do podřepu, aby se po půlminutovém nájezdu prudce vymrštili do vzduchu k závěrečnému běsnění. Skandování "the switch, the switch" je málo platné, kapela vyklízí pódium a parta vyčerpaných fanoušků se vratkým krokem odebírá do povzdálí. Po chvíli narážím v sále na Majkláče a zajímá mě, proč nezahráli aspoň jednu anglickou skladbu. Domnívám se totiž, že na cizí publikum by to jistě zafungovalo líp. "To už prostě nejsme my. Dřív jsme něco v angličtině hráli, ale to už je minulost."

V programu jsou ještě tři poslední skupiny. Metaloví Sustain Damage jako jediní kvantitativně předčí českou formaci a díky mase fanoušků s neblahým tušením odhaduji vítěze. Paraschizzo, hrající po nich, se v záplavě tvrdě rockových uskupení jeví jako pěst na oko. Čtyři rappeři v bílých bundách a DJ působí, jak vtipně poznamenal vedle stojící našinec, jako kokosy na sněhu. Definitivně poslední Matt Driven hrají již před zpola vyprázdněným sálem.

Ve dvanáct hodin, přesně jak bylo v plánu, produkce utichá a přichází opět moderátor. Informuje nás, že do pěti minut se musí dohlasovat a za půl hodiny budou konečné výsledky. Hlasování má vcelku jednoduchý systém. Každý návštěvník obdržel ke vstupence vyplňovací kartičku a volí se způsobem první, druhé a třetí místo. Tím organizátoři zabránili tomu, aby vyhrála kapela, která si s sebou pouze přivezla nejvíc fanoušků. Druhé i třetí místo musí být taktéž vyplněné a právě tento fakt celé hlasování relativně objektivizuje.

"Dneska to asi nevyjde," povídá zadumaně zpěvák the.switch Štěpán. Odpovídám, že by bylo z určitého hlediska lepší skončit teď než třeba v absolutním finále. "Aspoň by vás to tolik nemrzelo, co myslíš?" ptám se. "To ne, vždycky je lepší dostat se co nejdál. Prý říct "Dostali jsme se do finále Bodogu!" vypadá vždycky líp než "Dostali jsme se do městského kola!"

...and the winner is...
Po třiceti minutách se chlapík znovu objevuje na pódiu. Po slovech díků pořadatelům, kapelám i fanouškům dochází konečně na očekávané výsledky. "Band, postupující do čtvrtého kola Bodog Battle, jsou the.switch!" Čeští fanoušci se vrhají k pódiu, skákají radostí, někteří se v přemíře veselí objímají. Baskytarista Pavel s úsměvem na tváři děkuje, frontman Štěpán nevěřícně kroutí hlavou. Na druhém místě končí a do dalšího klání taktéž postupují Illectronic Rock. Majkláč od moderátora přebírá nálož vstupenek na příští regionální kolo, které se uskuteční 10. února v Berlíně. Jeho vítěz poputuje za oceán, kde se porve o celkovou výhru.

Sál se už ale rychle vyprazdňuje a my míříme k autobusu. U něj nesmíme zapomenout na pár památečních fotek a rychle nasedat. Ještě před odjezdem nás navštíví nadšený leader druhých postupujících a rozdá několik cédéček. Však se zase uvidíme: nejen v Berlíně, Majkláč se přiznal, že by kapelu rád přivezl do Česka na koncert.

Ačkoli to není ani trochu rockerské, místo oslav většina zájezdníků ulehá ke spánku. "Ještě jsem to nevstřebal," říká Štěpán a společně se zbytkem kapely pokračuje v dolním patře v zasloužené oslavě; jsou jedni z mála. Když zastavujeme u Hlaváku, je už světlo. A světýlko teď bliká i před the.switch. V únoru budou v Berlíně jistě bojovat, aby ukázali, že česká klubová scéna je rovnocenná s těmi zahraničními. Jak znám the.switch, udělají v Berlíně maximum pro to, aby Štěpán mohl jednou opravdu říct: "Dostali jsme se do finále Bodogu!"