Marnosti a lži rezavého diktátora

(Článek patří do akce Čínská demokracie po česku a je ZCELA vymyšlený. Vysvětlení najdete zde.)

Asi tak od Léta Páně 1995 se několikrát ročně objevila zcela zaručená informace (no dobrá, tak aspoň spekulace na základě různých indicií) o vydání nového alba Guns N' Roses, kapely, jež před dvaceti lety deskou "Appetite For Destruction" zachránila rokenrol. Náklady na nahrávání "novinky" se údajně dostaly daleko za hranici deseti milionů dolarů a ve chvíli, když už snad nikdo nevěřil, že "Chinese Democracy" někdy vyjde, je tady. Šílený tajnůstkář a perfekcionista Axl Rose nás supertajným způsobem zase jednou převezl. Nám už teď jen zbývá odpovědět na otázku, jestli to čekání stálo za to.

Dal by se použít termín známý z kolektivních sportů - deska je překombinovaná. Slyšíme, jak moc si dali Rose a spol. záležet, aby "Chinese Democracy" bylo skvělým a geniálním dílem, jenže ono je takovým jen v záblescích. "Better", "Madagascar" (pozor: finální verze se značně liší od těch, co dřív unikly na internet) a zejména singl "Broken Glass", překvapivý duet s Norah Jones, jsou vynikající skladby plné melodických nápadů a působivé atmosféry. Ale jsou tu i takové kousky, při nichž je vám veškerá Axlova snaha k smíchu ("The Blues", "Wanted All"); tak hrozně moc snaží a přitom je to jalové až běda.

Při poslechu zoufalé "Rhiad And The Bedouins" si říkáte, kde je ta kapela, jež hrála "Paradise City" nebo "You Could Be Mine", protože tohle jim nesahá ani po kotníky. Když si uvědomíme, jak dlouho deska vznikala, je k neuvěření, proč to trvalo tak dlouho, když je to tak průměrné. Celé album má výborný zvuk a chvílemi opravdu můžete mít pocit, že posloucháte něco výjimečného, ale není to tak spíš proto, že si to namlouváme a chceme, aby to tak bylo?

"Chinese Democracy" je na světě a řečeno slovy Žlutého psa, nikdo se kvůli tomu nevěšel. Paranoidní Axl na svém léta pilovaném opusu neví, co si má počít. Míchá něco z Nine Inch Nails a Korn s tím, co Guns proslavilo začátkem devadesátých let a výsledek připomíná kočkopsí dort ochucený chemickými substancemi, o nichž Čapek neměl ani tušení. Ale mezi námi: čekal snad někdo něco jiného? Tak naivní snad už nikdo není a jsem strašně zvědavý, jestli se despotický pošuk Axl ještě vzpamatuje, nebo zda už je definitivně mimo hru. Jedno je jisté - dalších patnáct let už na jeho nové dílo nikdo čekat nebude.