Roman Holý je momentálně jeden z nejpracovitějších hudebníků v Česku, a to nechrlí jen nové desky se svými domovskými kapelami J.A.R. a Monkey Business. Loni spolupracoval na několika dalších nahrávkách, z nichž informace o některých z nich jsou ještě pod pokličkou. A Roman Holý je musicserveru prozradil asi poprvé. V jedné pražské hospodě v centru Prahy se rozpovídal téměř o všem, a když jsem diktafon vypnul, náš rozhovor pořád pokračoval - ještě s manažerem MBs Robertem Rozkurzem se jelo až do ranních hodin.

Romane, vy jste s Monkey Business hráli v Argentině. Pověz nám, jak jste se k tomu vůbec dostali?

To je dost zvláštní příběh. Přihodila se taková věc, někdy před dvěma lety nás v Čechách viděli dva kluci z Buenos Aires, producenti a zároveň muzikanti. Řekli nám, že jeden z nich je šéf argentinskýho vydavatelství Alberta! Discos a ten druhej má prej nějakou kapelu Soda Stereo, kde hraje na basu. Poslali jsme jim desky, oni za rok volali a nabídli schůzku v Londýně, kde se upeklo vydání "Kiss Me On My Ego" v Jižní Americe a hraní na tamějším Personal Festu. Ničemu jsme nevěřili, takovejch akcí máme za sebou nepočítaně. V momentě, kdy jsme odevzdali pasy kvůli vízům, přituhlo a vše se rozsvítilo jak vánoční stromek. Na letišti v Buenos nás vyzvedli tři temperamentní slečny a jeden chlapík a ti nás měli celej pobyt na starost. Ubytovali nás v nejlepším hotelu s bazénem na střeše a my, nic nechápaje, rovnou jeli, po tom strašným letu, pochlastávat. V prvním klubu nám nějaký místní týpci osvětlili, že Soda Stereo je nejslavnější kapela Jižní Ameriky, která tam vyprodá třikrát za sebou stadion pro šedesát tisíc lidí. Vůbec nám nevěřili, že se s jedním z nich známe - s jejich basistou, který se jmenuje Zeta Bosio a je náš velkej fanoušek. Má svůj pořad v rádiu, podchycenou televizi a takovou příjemnou vizi, že tam budeme slavný. Tak se na to poměrně dost těšíme. Na letošek nám slíbili vydaní "Objects Of Desire And Other Complications" a hraní ve Venezuele, Chile a Peru.

A s tou vaší deskou je to tam jak?

"Kiss Me On My Ego" už vyšla a budou se tam možná vydávat všechny. Hrajou nás v rádiu, v televizi klipy, docela neuvěřitelný. V hotelu jsem několikrát viděl takovou tu reklamu na volání si o klip a nabídka byla Aguilera, Snoop Dogg a Monkey s klipem "Goldigger", to jsem se teda pobavil, to je totiž ten blicí klip z Matějský pouti. Prej nás hrajou v klubech, dokonce i paní prodavačka v místní cédéčkárně věděla, o co jde.

A samotné hraní?

Hraní na fesťaku dopadlo výborně, ohlasy taky, tak teď jen zdokonalit španělštinu, naučit se větu "Nazdar holky, my jsme prima kluci z Evropy a cítíme se tak trochu osaměle." a hurá vstříc novým dobrodružstvím. Je to jen patnáct tisíc kiláků.

Na jaře 2007 jste jeli největší halové turné po ČR, jak nakonec dopadlo? Vím, že jste měli stanovený minimální počet lidí, který musí přijít, abyste nemuseli počítat ztráty...

Kdyby bylo jen na nás, tak bysme asi žádný halový turné nejeli. Beznadějnější prostor, než je hala se smradlavejma šatnama, blbou akustikou a zákazem skoro všeho, asi neznám. Nakonec se ukázalo, že to nebyl zas tak špatnej nápad, protože díky tomu turné se nám docela zvedly návštěvy. Navíc to byla podmínka našeho sponzora - udělat něco, co jsme ještě nikdy neudělali. My na ně koukali jak na blázny, ale nakonec to nebyl takovej průser. Limit se splnil nad očekávání, celkově to hodilo nějakejch dvanáct tisíc lidí, nějaký CD se prodaly i normálně. Takže už nemusíme do konce života, kromě práce, nic dělat.

Šestnáct tisíc desek mezi lidma...

Asi tak.

Počítala to IFPI?

Kdyby to počítala IFPI, tak jsme asi tři měsíce číslo jedna. Ono by se to snad i mohlo počítat, ale já vlastně nevim, jak to je.

Jeli jste největší prostory u nás, co dál?

My máme jediný ambice, a to zachovat si dobrou psychickou rovnováhu. Co přijde, to přijde, chcem to tak, jak je to teď. Udržet věci v chodu po dobu, co to nás a hlavně lidi bude bavit.

A co zahraničí?

Tam to fičí. Pořád se něco rýsuje, občas i někam vyjedem, ale je velmi těžký prosadit se venku na úrovni, na jaký bysme chtěli. Už nejsme nejmladší a jezdit do klubů pro sto lidí, kde je šílenej aparát, špatný bydlení a pak tvrdit, že jsme dobyli Evropu, to neni úplně ono. Máme rozjednáno několik věcí, ale jen dopravit deset lidí plus techniku na nějaký místo je těžký a hlavně drahý. Všechny kapely, který maj víc než čtyři členy, jsou chudý. (smích)

A co svézt se s někým jako předkapela?

Měli jsme jet kdysi jako předkapela části turné Jamiroquai, nabídli nám to po našem společným hraní v Praze. Byla tam jen jedna podmínka, a to zcela běžná, pro nás však nemyslitelná, že si budeme veškerý náklady na cestu a ubytování platit sami. A to turné nebylo v kuse. Tak jsme si spočítali, že jen na letenkách a transferech bysme milion korun projeli. Víš kolik bysme za to natočili klipů?

Z venku to vypadá, že jsi nejvytíženější český hudebník - deska J.A.R. - turné - deska Monkey Business - turné, teď deska Terezy Černochové a do toho pořád koncerty s Jarem a Monkeys. Nemáš toho už trochu dost?

Mám už toho opravdu dost, ten tlak se nedá vydržet. Představ si, po každým koncertě je večírek, lidé, co tě chválí, a neodbytně, zvláštně rozverné slečny... To by odrovnalo každýho.

A vloni jsi tedy dělal ještě na čem?

Ještě na dvou fajn věcech, velkou radost mám z desky, kterou jsme konečně dodělali, to je album kapely Autopilote. To je bubeník Pavel Fajt, japonská zpěvačka Yumiko, Ondra Smeykal na didgeridoo a já. Přidal jsem do toho trochu elektroniky a trochu všechno zpísničkovatěl. Jsou tam vlivy od Japonska, přes Austrálii až do Londýna. Ve stádiu dokončování je deska dvou šikovnejch kluků ze Sušice, který si řikaj Orchestra. Něco podobnýho jsem neslyšel. Hrajou jen ve složení housle a bicí. Nelekej se. K tomu ještě zajímavě použitý efekty na housle, takže máš pocit, že hraje celá kapela. A Tereza Černochová už je venku, myslím, že je tady další fajn zpěvačka, ktera ví, co chce.

Jak vlastně vznikl nápad složit desku z coververzí?

K tomu, aby sis mohl udělat autorskou desku, potřebuješ lidi, co písničky napíšou. V tom je proces vzniku nesrovnatelně delší. Nakonec je tam devět coverů a dvě písničky nový. Covery jsou záměrně méně známých písní, hlavně z důvodu, že když se předělá něco hodně známýho, málokdy se to podaří udělat líp. Zprzněných písniček jsou stovky. My jsme si taky vybraly dobrý písničky, ale takový, který moc lidí nezná, a trochu jsme je překopali.

Sedmnáctého listopadu 2007 se vám v Lucerně povedl jeden z nejlepších koncertů J.A.R., museli jste na něj dlouho zkoušet?

J.A.R. i Monkey Business jsou hrozný lemplové. Nezkoušíme téměř vůbec, i proto, že docela často hrajem. Ale musím říct, že ta poslední Lucerna z našeho pohledu, a snad i z pohledu lidí, co tam byli, byla jedna z nejlepších. To byl velkej zážitek. My už jsme vlastně dědkovská kapela. J.A.R. už trvá takovou věčnost, že většina kapel z naší doby už není nebo hrajou, ale jsou trošku vyhaslí. A nás příjemně překvapuje, že tady ten oheň pořád plápolá. Pravda, někdy je to ohýnek.

Bude plápolat ještě dlouho?

Dokud budou sirky. Nechcem se dočkat toho, že budeme parodií sami na sebe. Zatím to ale vypadá, že ta kapela, po všech excesech, propadech, euforiích a pitomejch drogovejch obdobích, našla zase nějaký vnitřní souznění, kterýmu všichni věří a dokonce máme nějaký plány i na rok 2008, takže to nenecháme vyhasnout. Pořád to tu ještě spoustu lidí zajímá a to je pro nás motor.

Myslíš si, že s Jarem vydáte ještě nějakou desku?

Myslím, že je pořád o čem psát texty a i muzikanti mají co nabídnout, takže asi jo. Na tenhle rok máme takovej bláznivej plán. Naše vydavatelství na nás furt tlačí, že chce vydat bestofku, ale já říkám, best of je na hovno. Nemám výběry rád. Chápu důvod, proč se to dělá, ale já si myslím, že vydat klasickou bestovku singlů je nula. Domluvili jsme se, že uděláme s Jarem dvojcédéčko a CD 2 bude best of členů J.A.R., takže si vybereme věci, o kterejch si myslíme, že po těch letech zestárly nejmíň, který nejsou tak známý a postavíme si třeba dvacet písniček, který zremixujem, remasterujem nebo jinak upravíme. Každopádně si uděláme best of z vnitřku kapely. CD 1 vznikne částečně z mojí lenosti a částečně kvůli tomu, že je v J.A.R. deset individualit, kde každej táhne svoji kapelu nebo si skládá sám, takže na CD 1 by bylo deset autorských písní deseti členů J.A.R.. Každý tam bude mít jednu, kterou bude kompletně produkovat, vymyslí, natočí a přizve si z kapely, koho chce. Jediný spojující momenty budou ty, že to bude zpívat Dan a rapovat kluci.

A co dévédéčko? Přeci jen "V deseti letí desetiletím" už je slušně zanešeno prachem.

No to je. Myslím, že jsme momentálně v dobrém hráčském rozpoložení, že by to stálo za to zaznamenat, takže asi vydáme i DVD jako live koncert.

Mnoho lidí bylo naprosto konsternovaných z posledního koncertu Prince, co ty?

Lidi, který to vidí poprvé, musí v dobrym slova smyslu padnout na kolena, už jen z tý scény. Jako se to stalo mně, ale asi před sedmnácti lety, když jsem to viděl poprvé. Já už jsem namlsanej, protože jsem zažil nejlepší muzikantský sestavy i doby, kdy Prince ještě tancoval, což už teď moc nedělá. Takže já svoje top mám hluboko v minulosti, nicméně koncert to byl velice dobrej, ale největší zážitek nám prcek připravil na afterparty. Měli jsme kliku, Prince měl náladu a z celou kapelou tam dvě hodiny odehráli vlastně další koncert. To bylo to nejlepší, co jsem kdy viděl. Celej rok jsem měl v hlavě George Michaela, jako ten nejlepší koncert, ale tenhle jam, na kterým bylo zhruba dvě stě padesát lidí, a my na to koukali ze tří metrů, to bylo něco šílenýho.

Prince dal cédéčko k novinám, Radiohead ho vypustili - dá se říct - zadarmo na internet a Monkey Business rozdávají nové album ke vstupence na koncert. Neničí to hudební průmysl?

Dělá to víc lidí, akorát se o tom tolik nepíše. Je to věc velice složitá a na velmi dlouhý povídání. Těžko říct, na kolik se naplnila představa Radiohead o výdělku, slyšel jsem, že byli dost rozčarovaný. Jistý je, že všechny výše jmenované k tomu dotlačila katastrofální situace v hudebním průmyslu. Naštěstí Prince i Radiohead za svou dobu existence něco naspořili, u menších nebo začínajících kapel už to tak veselý nebude. Dávat zadarmo by se měla polívka bezdomovcům. Na druhou stranu cena, která byla v posledních letech za cédéčka a filmy, rovněž v pořádku nebyla. Nějakej rozumnej kompromis mezi těmito dvěma extrémy bych viděl jako dobrý řešení. Cédéčka dnes často fungujou jako pozvánka na koncert, čím víc lidí přijde na koncert, tím větší výdělek. To, jak to nastavili Radiohead, je možná částečným řešením pro zavedený jména. Nezávidím klukům, co teď objevili zvuk kytary a chtějí udělat díru do světa.

Dokázal bys přijmout to, že hudba bude jednou jen někde viset a nebude dostupná v pevné formě, třeba cédéčka? Že si jednou nebudeš moct vzít hudbu své oblíbené kapely do ruky?

Budem muset přijmout různý nepříjemný věci. Už jsem propadal i větším skepsím. Myslím, že ještě pár let dost lidí starou cestou půjde, že sešup s cédéčkama nebude tak strmej, jak jsem si ještě před rokem myslel. Docela se ukazuje i ve světě, že se to na nějakým bodě zastavilo, občas to jde i mírně nahoru, takže to snad ještě nějakej čas vydrží. Ale pochybuju, že někdo najde nějaký způsob, jak ochránit autorský práva, to asi ani není řešitelná věc. Spíš je to i o lidech, jak se k tomu kdo staví. Kde je vystrčeno, tam je dovoleno.

Máš nějaký tušení, jak by mohl vypadat další formát hudby? Tím myslím vinyl - kazeta - cédéčko, co dál?

Určitě bude něco dalšího. Stahování mp3 pojede dlouho, protože to je hrozně pohodlný.

Líbí se ti stahování?

Líbilo by se mi, kdybych si ty věci mohl elektronicky koupit za přijatelnou cenu v maximální kvalitě. To, jak se muzika šíří přes internet, je šíleně rychlý a lidi stahujou rovnou celý diskografie. Hodnota jedný řadovky tvý oblíbený kapely klesla na nulu. Pro mě to je na nic v tom, že hudba se šíří v kvalitě, která je nedobrá. Komprese většiny mp3 je s cédéčkem nesrovnatelná. Zažil jsem nedávno překvapivě příjemnej večírek, kde byli i lidi mezi patnácti až sedmnácti lety. Já jsem byl rád, že znali naší muziku a měli jí, ale hlavně ten večírek se odehrával tak, že dvě a půl hodiny jeli naše desky z telefonu na stole. A oni u toho tancovali a zpívali si spolu s telefonem. To jsem si říkal, že je teda fakt něco. To i sedmá kopie příšerně šumící kazety Locomotiv GT hraje líp! Když si pak člověk představí, kolik času věnuje mixu a masteringu, aby ty hudební spektra byly co nejlepší, a pak to lidi někde sosnou přes net a pouštějí to přes nějakej šílenej šumák... To neni moc povzbudivý.

Je nějaká věc, která Romana Holého v poslední době hodně vytáčí?

Vytáčej mě naši politický drzodrzové, vytáčí mě ten pozitivní úsměv šéfa ČEZ, úchylové týrající děti, zástupy ruských zbohatlíků, který u nás nakupujou pozemky, půdu a domy, drzost mobilních operátorů, hlavně jejich hlasový automaty, vytáčí mě taxikáři i prodejci léků. Naštěstí dost popíjim.

Chodíš k volbám?

Chodím. Vždycky si říkám, tak co letos, co nám nabídnete? A nakonec vždycky stejně skončím u tý beznadějný ODS. Nemyslím si, že všechno je špatně, událo se tady dost správnejch věcí, ale taky spousta špatnejch. Je to dlouhá cesta.

Nikdy tě nelákalo natočit politickou píseň, kdy bys jim to mohl všechno vrátit?

To určitě ne. Zajímavá otázka, zda spojovat hudbu s politikou. Je to otázka vkusu každýho, mně se to v případě některejch lidí líbí, když to umí a není to jen výkřik do tmy. Někdy se nestačím divit, naposled jedný oblíbený kapele, která vyrazila hrát na Kubu. Aktivity Bona nebo Stinga se mi líbí, ale oni to nedělají většinou konkrétníma písničkama, ale na základě svýho jména dávaj věci do pohybu z pozice vlivnosti a to je mi sympatický. Ale spojovat texty s politikou mi kromě písničkářů s kajtrou, hlavně Karla Kryla, moc nesedí.

Hodně lidí řekne, že hudba je zábava a politika zábava není, proto by se to nemělo spojovat...

Tak to já si zase až tak úplně nemyslím, hudba je sice zábava, ale i přes tu zábavu se toho lidi můžou spoustu dozvědět a může jim to otevřít plno novejch obzorů. Já jsem se díky muzice začal zajímat o dost věcí, a to třeba jen díky názvům kapel nebo odkazům v písničkách.

Co si vůbec myslíš o nový písničce Jaroslava Hutky "Udavač z Těšína"?

Že je to písnička mizerná, stejně jako je mizerný, když se písničkář otevřeně nehlásí ke svý temný minulosti. Co je velká klika, že naše generace se tomu naštěstí vyhla, představ si, že bysme teď řešili, že tvůj dobrej kamarád na tebe něco donášel a tak dále. Věř mi, že bysme to řešili. Hrozivá představa.

No jo no, čistý vzduch tady bude třeba za dvacet let.

Minulost nás stále tíží, každýho jinak. Naše rodiče, tím pádem i nás a komunisti stále vesele spolurozhodujou.

Tak to odlehčíme: máš nějaký hudební objev? Posloucháš vůbec ještě hudbu stylem, že se snažíš objevovat?

Snažím se, bohužel sám dobře víš, že hudba už je tak vyčerpaná, ať už harmonicky, rytmicky nebo obsahově, že je opravdu čím dál tím těžší najít něco, kde si řekneš: "Ty jo, tak to jsem fakt neslyšel, to je něco neuvěřitelnýho." To se stávalo v šedesátejch, sedmdesátejch, dokonce i v osmdesátejch letech. Teď už se víceméně vaří z vody.

A otáčejí se zpátky ty vlny desetiletí.

Tak nějak. Občas se mi stane, že mě něco nadchne, ale spíš chvilkově.

Když si doma pustíš cédéčko, co to je? Chodíš vůbec kupovat nový cédéčka?

Stále utrácím dost peněz hlavně za desky, mám silnej aparát a gramec a ten zvuk je tak úžasnej, že mě empétrojky v podstatě nezajímaj. Objednávám si přes různý servery, hlavně raritní věci. A když se mi něco líbí, podpořím. I film, pořád kupuju hodně filmů. A kdybych měl mluvit o někom, kdo mě teď docela baví, tak asi Simian Mobile Disco, Calvin Harris, noví Radiohead, Reverend And The Makers, Kraak ans Smaak nebo Justice, ti samplujou i filmy Daria Argenta. Není to nic zásadního, ale na pár dnů do auta to stačí. Rád si pořád poslechnu "Mezmerize" od Systemů, mám rád tvrdou muziku, i když je fakt, že už jsem dlouho neslyšel nic, co by mě sebralo. Snad poslední Killing Joke.

Co noví Duran Duran?

U těch jsem ocenil jenom ten vyčůranej tah spojit se s momentálně nejúspěšnějším producentem, ale v podstatě se mi na tom albu líbí pouze jedna písnička, která zní jak typická Duranovka a tu pro ně paradoxně napsal Justin Timberlake. Není to nic zásadního, možná si prodloužej existenci, ale je to moc strnulý. Stejně jako mi přijde strnulá většina produkce od Timbalanda. Dost se mi ještě líbí sólový věci od Róisín Murphy, která pop posouvá do překvapivě chytrejch rovin.

Budete pokračovat ve spolupráci s muzikantama ze zahraničí?

Asi jo, předevčírem se mi ozval Ashley Slater, zpěvák Freak Power a jsme v kontaktu s Jocelyn Brown. Momentálně žiju i v naději, že se vydaří hudební setkaní s mým úplně největším hudebním idolem. Povedlo se nám kontaktovat Davida Sylviana, kterej začínal s kapelou Japan, spolupracuje s Ryuichi Sakamotem, Holgerem Czukayem nebo Robertem Frippem. Takovej experimentální umělec, zpěvák. Poslal jsem mu "Crushing Bliss" (fiktivní soundtrack, který nahrál Roman Holý spolu s Ondřejem Brouskem - pozn. red.) s tím, jestli by nechtěl s náma a orchestrem spolupracovat, jestli by nechtěl zpívat. A on mi odpověděl, že si to poslechl, je tomu otevřenej a že do toho jde. A na to je třeba se napít!