Když poprvé zasedla za klavír, nestačilo vytočit stoličku na maximum - bylo na ni třeba ještě položit královsky načechraný polštář. To aby tříletá Gwyneth na klapky alespoň viděla. Od té chvíle ale dívčina žila s klavírem v nevídaném souznění a již v pěti letech skládala své první (byť skromné) písně. Pomineme-li mladické poblouznění volností a vtíravou vzpourou, během kterého si založila svou vlastní punkovou kapelu, byl její hudební cíl jednoznačně určen - jazz. A právě po dvou deskách jazzových standardů přichází Gwyneth Herbert se svým prvním čistě autorským albem "Between Me & The Wardrobe". A pokud je vám (stejně jako mně) líto, že letošní podzim stál maximálně tak za loňskou zimu, pak vám Gwynethin šatník nabídne neskonale výjimečný zážitek.

Kdybych dostal za úkol tuhle desku vysvětlit jedinou větou, odkázal bych se na "Come Away With Me" Norah Jones s tím, že je třeba ubrat špetku tajuplného jazzového intimna a naopak přidat dvě kávové lžičky všudypřítomné popové lascivnosti. Gwyneth totiž na albu směle válcuje jazzovou genialitu prachobyčejnou popovou hitovostí, která je nejen líbivá, ale navíc i vlezlá - oním rádiovým způsobem. Melodie se zarývají pod kůži při prvním poslechu, ale neoposlouchají se a časem neomrzí... Příjemně se převalují přesně na těch správných vjemových buňkách. Stejně jako Château Cheval Blanc smývající zbytky cukety v ústech Antona Ega při vzpomínkách na dětství ve filmu "Ratatouille". I Gwyneth Herbert dokáže vzbudit zájem, vyvolat zvědavost a ukájet neustále stoupající očekávání. Až do závěrečné dvouminutovky, ve které vás slušně požádá: "Turn It Off For Me." A vy ji poslechnete. Alespoň na chvíli, než si desku pustíte znovu. A pak ještě jednou.

Je nepsanou pravdou, že jazz je především o pocitech zabalených do jednotlivých tónů splétajících se do odzbrojujících melodických celků. Není o textech. A pop je v podstatě o ničem a rozhodně není o textech. Možná i právě proto překvapí, že Gwyneth smíchala jazz s popem a udělala desku, která je hlavně o textech. Z naprosto jednoduchých a samozřejmých námětů dokáže vymačkat emotivní zpovědi i dech beroucí příběhy. A daří se jí navíc oslovovat i v nadčasových tématech, která se zdají být již několik století vyčerpaná (např. láska). V jejím podání totiž i ony citově oscilují, a to i v těch nejprotřelejších kombinacích.

Gwyneth Herbert překvapivě není andělem z prosluněných ulic utopených ve vášnivě se plížících ozvěnách řeky Seiny - je z jihu sychravé Anglie. Ale klidně by jím být mohla. Připravila totiž desku, která vás nepohladí na duši jen při poslechu. Kompilace jejích upřímných zpovědí vás totiž po ní bude hladit ještě dlouhou dobu po svém závěrečném tónu. Až budu za několik let vzpomínat na podzim roku 2007, určitě si vybavím právě desku "Between Me & The Wardrobe". Nevím, jaké problémy se šatníkem Gwyneth při psaní tohoto alba měla, ale doufám, že si to během těchto třiačtyřiceti minut mezi sebou ještě nestihli vyříkat.