Možná to znáte: po prvních posleších nové nahrávky oblíbené kapely téměř zapláčete nad její proměnou, avšak po další reprodukci se začnete těšit právě z toho nového. Máte-li rádi počáteční tvář Fourth Face, tento pocit pravděpodobně zastihne i vás. Já jsem si třeba kapelu oblíbil v době, kdy by proti jejímu spojení se škatulkou HC protestoval málokdo. Pak se od něj odklonili a novinkou od HC uhnuli docela. Není však podstatné, nazveme-li jejich současnou produkci rap-metalem, elektro-metalem nebo si vymyslíme jiné označení. Důležité je, že i třináct let od svého vzniku neztrácí nápady a energii, ať už zní výsledek jakkoliv.

"Sonido Triste" je v podstatě podařenou fúzí rázných, přímočarých vypalovaček ze čtyři roky starého "Tváří v tvář" s hravostí a širšími výpady do elektroniky z předposlední nahrávky "Analogy". K tomu samozřejmě něco nového. Fourth Face (kteří v současnosti hledají nového kytaristu) už nesází jen na údernost, ale snaží se jít víc do hloubky: skladby jsou propracovanější a dopředu těžko předvídatelné, což se o předchozí tvorbě říct nedalo. Nezřídka vás v jedné skladbě překvapí hned několik linek, které se vzájemně proplétají. Nejlepším příkladem je "Antikult", která po úvodním klášterním intru začíná sekanými clawfingerovskými riffy, avšak po dvou minutách vás zaskočí odlehčeným melodickým refrénem, jenž by bez problémů mohl figurovat v poprockové písni. Vedle severských Clawfinger nová nahrávka připomíná díky občasné strojovosti ještě Fear Factory.

Největší změnou je radikální nárůst elektroniky. Je zřejmé, že právě s touto složkou si kapela velmi vyhrála. Někdy je tu ku prospěchu věci, počítačové zvuky často dávají skladbám zajímavý rozměr ("Fantasy Paranoia"), ale přesto mám pocit, že se s ní mohlo šetřit. Ano, i na starších nahrávkách nebyla nouze o všelijaké samply a elektronické podklady, ale u novinky to vypadá, že elektronický podklad zbytečně tříští a rozmělňuje energii z hutných kytarových partů, kterými Fourth Face disponují. Občas je i povedený nápad zahlcen vedlejšími vrstvami. Jako by se spolu obě složky praly, kytary si naštěstí zachovaly valivý metalový zvuk, v závěrečné syrové "Manifest" dokonce FF zavzpomínají i na hardcoreové začátky.

Přes těch pár much, které nad "Sonido Triste" bzučí, vyprodukovala kapela povedený materiál. Novinku jsem chtěl zpočátku odepsat, protože se mi zdála zbytečně moc přeplácaná. Ale nic není černobílé, Fourth Face to zkrátka zkoušejí jinak a vás to buď osloví, nebo ne. Rozhodně ale mají dost síly a invence na to, aby v budoucnu vyprodukovali ještě lepší kousky.