© facebook interpreta
Tomáš Tenkrát: Mint Royale - Pop Is (2007)Začalo být fakt hnusný počasí, tak je třeba trochu rozsvítit. Mint Royale je hodně veselá kapela, která uvádí jako vzor třeba Fatboye Slima, což po chvíli i poznáte. Ale nejsou to jen nudné lámané beaty. Oni umí udělat vynikající rádiovku a disco punk zároveň. Coververze "Singin' In The Rain" je párty verze starého hitu od Genea Kellyho a je to možná nejpovedenější cover oné skladby. Na druhé straně se pak tyčí "Don't Falter" (poslechnout si ji a následně souhlasit můžete po návštěvě jejich MySpace.com) s hostující Laurene LaVerne; skvělá létem provoněná věc. Ostatně křištálovým dívčím vokálem je ozdobena i "Something New", retro soulová atmosféra sálá z "The Effect On Me" a mohl bych pokračovat. Každá skladba na "Pop Is" je tak trochu z jiného těsta, ale výsledek je jednoduše příjemný a skvěle poslouchatelný. Moderní, do detailů vymazlené a na nic si nehrající. Už podle názvu je snad jasné, že je to celé trochu nadsázka. Ale povedená nadsázka.
Nejlepší skladba: "Don't Falter"
David Věžník: Kate Havnevik - Melankton (2007)Říkám jim elektronické písničkářky a soustavně bojuju za to, aby se jejich alba přirozeně rovnala na police všech, kteří říkají: "Mám rád písničkářky." Norská zpěvačka Kate Havnevik je jednou z nich podobně jako třeba Barbara Morgenstern nebo v CéPéEmku už zmíněná Imogen Heap. S tou má ostatně společného producenta - Guye Sigswortha - a také techniku zpěvu (slyšte "You Again"). Proto mě její debut "Melankton", který v Norsku vyšel už loni, baví skoro stejně jako "Speak For Yourself". Proto mě baví parodie na Enyu v "Serpentine". Proto si myslím, že elektronická písničkářka nemá být nesmysl.
Nejlepší skladba: "Unlike Me", "Kaleidoscope"
Dan Hájek: Ewan Pearson - Piece Work (2007)V prvním díle našeho seriálu jsem psal o výtečné remixové kolekci projektu M.A.N.D.Y. a několik týdnů na to vydal podobné dílko i Ewan Pearson. Někdo jej označuje za nudného megalomana, ale jeho remixérská zručnost je zřejmá v melodice a práci s rytmy; o jeho kvalitách svědčí zájem nejenom zvučných jmen. Jízda je to nadmíru slušná, nechybějí tu Chemical Brothers ("The Golden Path"), instrumentální exkurz na téma "Raining Again" od Mobyho, depešácká megaklasika "Enjoy The Silence" nebo taneční revize Franz Ferdinand a jejich "Outsiders". Fandy Ladytron potěší aspoň rádiový edit Pearsonova mixu singlovky "Evil". "Piece Work" zaujme všechny tancechtivé, ale nabízí i ucelený pohled na Ewana Pearsona. Snad jediná výtka směřuje k nezařazenému mistrovskému kusu, úpravě "Strict Machine", i když Goldfrapp tu jsou hned dvakrát.
Nejlepší remixy: Goldfrapp - "Train (Ewan Pearson 6/8 Vocal)", Pet Shop Boys - "Psychological (Ewan Pearson Mix)", Röyksopp - "49 Percent (Ewan Pearson Glass Half Empty Remix)"
Pavel Novák: Sakis Rouvas - Live Ballads (2006)Nikdy bych nevěřil, že Sakis Rouvas bude patřit mezi mnou poslouchané zpěváky. Jeho singl "Shake It", se kterým se snažil uspět před třemi lety v Eurovision, mě dost vyděsil. Jenže skutečnost je taková, že navzdory otřesnému výkonu v "Shake It", Sakis Rouvas je velmi dobrý zpěvák a na svém kontě má opravdu příjemné singly. Jedno i druhé dokazuje na svém loňském živáku (v případě některých písní pojatém i jako unplugged) obohaceném o titul "Ballads" - z důvodu přidání pár nových, dříve nevydaných skladeb. Skvělé je provedení latinskoamerickou hudbou inspirované "Na M'agapas", zdařilé jsou i coververze "Dodeka" (Anna Vissi) a "Oti Oneireuomoun" (Despina Vandi). A i když jsem se ještě úplně nezbavil té dřívější averze, musím říct, že na základě tohoto alba své předsudky přehodnocuji.
Nejlepší skladba: "Agapa Me"
Michal Koch: Wolfgang Amadeus Mozart - Symfonie č. 40 (K. 550) g moll "Velká"; Symfonie č. 41 (K551) C dur "Jupiter" (1788)Poslední dvě symfonie napsal Mozart ještě spolu se symfonií Es dur (K. 543) za neuvěřitelně krátkou dobu během léta 1788. První z nich, tedy "Velkou", sice mírně přepracoval zřejmě v roce 1791, kdy dopsal svým dvěma přátelům klarinetistům party pro jejich nástroje, ale to se nepočítá. "Velká" je také jedna ze dvou Amadeových symfonií v mollové tónině, a hnedle obě jsou v g moll, což nevím, zda je má oblíbená tónina, ale akord na kytaře určitě. S tím prý souvisí (to nemám ze sebe), že v ní chybějí trubky a tympány, které jinak Mozart hojně využíval. Každopádně z velkého množství jedenačtyřiceti Amadeových symfonií přivedly mě obecně k poslechu symfonické hudby právě tyto dvě. Fascinuje mě energie té hudby, její hravost i závažnost zároveň a zejména nádherná práce s hlavními melodickými tématy v různých nástrojích. A pro odborníky, kterým já rozhodně nejsem: vlastním nahrávku Capelly Istropolitana (komorního orchestru města Bratislavy) pod vedení Barryho Wordswortha z roku 1998. Nicméně přiznávám, že na tom mi tak nesejde.