Je to těžké tvářit se léta dostupně a tajemně samotářsky, romanticky šeptat o návratech a stýskání, mít pořád poodhalenou mužnou hruď a na druhou stranu teď překypovat rodinným a otcovským štěstím. Hledání rovnováhy mezi image lamače srdcí a starostlivého táty je hlavním tématem alba "Řekni, že je nebe". Fanynky (a nebudu teď generalizovat, kdo všechno tvoří posluchačskou obec Jakuba Smolíka) dostaly na srozuměnou co a jak už na obalu desky.

Jak se věci mají? Jakubovy oči zakrývají dětské ručičky (táto, nekoukej po ženských?), ale v bookletu je to pořád on, hrdý majitel Nissanu Pathfinder, salutující s helmou a v sedě u Harleye vysílající signál, že přece nebude pořád sedět doma u pece. Nadto, když se Jakub nezařadil do módního šiku metrosexuálů a jeho hruď hrdě odmítá zásah holícího strojku.

Ale dost image, poslouchejme. Z kategorií "milostná balada" (víc než polovina skladeb) a "velmi, velmi měkký rock" (proboha, aby se někdo nelekl boostrovaných kytar!) vybočuje první vzpomínková "Léta jsem nehrál na housle" a neméně úlisný závěr v podobě sváteční "Sníh se snáší na Blaník" (kvíz: jak se jmenuje Jakubovo "spřátelené" rádio?). A protože minule, při psaní recenze na Walda Gang, jsem použil jedno sprosté slovo a zařekl se, že u Smolíka to neudělám, musím si vystačit s obvyklou množinou výrazů, jež Jakubovu tvorbu charakterizují už léta: hloupé, slizké a někdy bohužel až trapné (jak by řekl Ivan Krajíček: "smiechometer sa vyšplhal najvyššie pri piesni 'Rána z rána' a stokorunáčka poputuje do vrecka Františkovi Kaslovi").

Možná, že se na album "Řekni, že je nebe" jen dívám z pomýlené perspektivy. Pokud jej bereme jako produkt přesně zacílený na určitou skupinu posluchaček, který má precizně vybrané a vyvážené atributy (jinak řečeno klišé) jako třeba publikace z červené knihovny, je vše v nejlepším pořádku. Koncerty budou vyprodané, zlatá deska v suchu a vůbec, všichni budou spokojeni a "Co víc si můžem přát"?