Letošek sliboval hezký souboj, nakonec však tato událost nemá vítěze ani poraženého. Bratři Paul a Phil Hartnollovi se vydali každý jinou cestou a projekt Orbital uložili k ledu. O Paulově desce "The Ideal Condition" jsme již psali a květnová výzva si musela počkat na opožděné vydání prvotiny Long Range. "Madness And Me" není ale žádným dychtivým konkurentem, ambientní otěže Phila Hartnolla a Nicka Smitha chvílemi dost uvázaly do svěrací kazajky. Žádná léčba však není potřeba, protože tato deska se velmi dobře poslouchá jako noční soundtrack, když bloudíte pulsují metropolí k domovu.

Long Range se obešli bez zvučných hostů a vsadili na méně známé vokalisty (Kelly Malone, Senor Mick) a jsou patrné rozdíly v pracovním přístupu obou bratrů. Paul měl cit na melodie a Phil byl více zvukovým inženýrem. Spojení s Nickem Smithem mu však pomohlo vytvořit neméně sehranou dvojici, jakou byli Orbital. "Which Way Now" je klasickým obrazem orbitalovské tvorby a potěší každého fandu jejich snadno rozpoznatelného zvuku.

Začátek je však hodně poklidný, "Lie Down" a titulní track vás pozvolna navnadí na další sousta. "Run With The Rain", "Dispel The Clouds" nebo "You Face" (nejdynamičtější na celém disku) by klidně mohly atakovat rádiový éter, protože mají téměř uhlazený popový styling. Phil a Nick však "Madness And Me" postupně gradují a mají k tomu vskutku dobrý důvod. Hlavní dějství totiž směřuje k závěrečně hymně "Punky", ta by klidně mohla trumfnout i legendární "Belfast" z první placky Orbital. Nehledejte zde však nějakou uhrančivě tvrdou kompozici, na to si dnes ani jeden z bratrů Hartnollových nehraje.

"Madness And Me" je líbivým poslechovým electro ambientem, který má jiné vnady než vyšperkovaná krása "The Ideal Condition". Long Range jsou zruční tvůrci vytříbených skladeb, přesto naplno nevyužili svého potenciálu a máme tu ve výsledku hladkou remízu.