Na půlce cesty poměrně brzo

Představte si, že je vám třináct, baví vás muzika, máte na to talent a máte štěstí, že si vás někdo všimne a natočí s vámi desku. Hudební kritici vás sice setřou, že to je jen komerční prvoplánový poprockový produkt, ale to vám může být úplně fuk, protože pro těch pár páprdů ta deska stejně určená nikdy nebyla. Koneckonců, co jiného taky v téhle době zpívat? Renee Olstead se nerodí každý den, aby člověk mohl zpívat jazz na světové úrovni, a důležité je, že se chytli ti, pro který určená byla a že se dobře prodávala. Že písničky z ní si díky rádiovým rotacím brouká celá republika, to je už jen taková sladká tečka navíc. Je vám o rok o dva víc a co dál? Hudebně stejně vyspějete až za pár let, takže kam dál? No, ono těch možností moc není. Dáte dohromady kapelu a v podobným duchu s více původními písničkami se snažíte pokračovat v tom, co se povedlo na debutu.

A přesně někam sem dospěla i Ewa Farna s druhou deskou "Ticho". Kapelu dohromady dala, chystá koncertní turné a pomalu začala se skupinou i tvořit (ona sama zatím dodala jenom pár textů, ale muzikanti přispěli hned třemi písničkami a v databázi bylo třeba dohledat pouze pět kousků). Zkrátka, když nahrávací společnost dopředu avizovala, že nová deska představuje Ewu Farnou jako "dospělejší" zpěvačku, pak, ačkoliv se mi to zpočátku moc nezdálo, musím tomuto prohlášení dát za pravdu.

Že to nejsou jen nějaká PR slova, potvrzuje koneckonců už první singl "Ticho" - ten rozhodně nezní jak od čtrnáctileté holky. Když pominu výbornou melodii pocházející z databáze, pořád tu zůstává Ewa Farna skvěle měnící polohy - dvě naprosto odlišné linie a nikomu jistě nebude vadit, že elektronické kudrlinky jsou inspirované "Experimentem" Pehy. Je sice škoda, že takováto písnička je na desce pouze jedna, ale to neznamená, že by zbytek stál za nic.

Našlapaná je hlavně první půlka desky - co písnička, to další možný singl. Pozitivní je, že se mezi ty povedené skladby zařadily i všechny tři věci od členů kapely. Společně se zmíněným "Tichem" a vypalovačkou "Překvapení" jsou to ty nejlepší kousky na desce. Ve chvíli, kdy čtete, že Ewa Farna dospěla a přitvrdila, je to právě díky těmto písničkám. Kupříkladu "Ponorka" je už jednoznačně rockovou záležitostí a nutno napsat, že Ewě Farné rocková poloha velmi dobře sedí.

Problém přichází s druhou půlkou, kterou má autorsky na svědomí především Lešek Wronka. Jeho písničky a zřejmě i vlastní produkce posílají "Ticho" ke spíše průměrnému hodnocení. Ať už jsou to "Náhoda", "Něco nám přejte" nebo "Směj se", jsou tyto skladby melodicky o ničem a především - v takovémhle duchu se dělal pop tak před pěti lety a k Ewě se vůbec nehodí. Jediným, ale zato opravdu velmi vydařeným příspěvkem Wronky je balada "Tenkrát", bezkonkurenční pomalá záležitost. Baladickou polohu Ewy Farné tu podtrhují téměř éterické, i když velmi nárazovitě pojaté podpůrné vokály.

Určitě se najdou tací, co budou tvrdit, že slabinou desky jsou texty, zatímco já tvrdím opak. Texty jsou přesně takové, jaké takovéhle holce přísluší. "Tenkrát" a "Ticho" řeší první trable s klukama, důsledkem čehož je "Z bláta do louže", kde přiznává, že bez nich je jí vážně líp, ale i třeba ranní vstávání v "Ponorce" nebo první "facky" od života, kdy končí za nepěkných okolností jedno "Přátelství".

Těžko se dalo očekávat, že se na druhé desce ve čtrnácti letech Ewa Farna někam utrhne, začne sama skládat a produkovat, nicméně hudební posun je na "Tichu" zřetelný a v kontextu toho, že ani "Měls mě vůbec rád" celkovým dojmem nepříslušela jejímu mládí, i novinka jako by předbíhala její nynější věk. Na půlku cesty mezi dětskou hvězdou a skutečnou zpěvačkou se dostala poměrně brzy. Ani nepříliš zdařilá část desky nezazdila velmi slušný potenciál Ewy Farné, ať už ten pěvecký, nebo ten hudební, který jistě zesílí koncertováním. Jen snad na příští desce bych doporučil daleko více věřit v autorských věcech kapele.