Na slovenskou zpěvačku Mishu (MySpace.com) neexistuje žádná škatulka. Poslední, v pořadí třetí řadové album nazvané "13000krát" opět mísí mnoho stylů - od tanečního r'n'b, přes hip hop až k akusticky průzračným tónům kytary. Velmi těžko byste hledali složku s žánrem, do kterého ji umístit. Možná je to i díky spolupráci s Richardem Bonou nebo díky tomu, že deska vznikala ve čtyřech zemích. Takže rozhodně si bylo o čem povídat a Mishu to zjevně i bavilo, když se v kavárně Louvre na zdánlivě jednoduché otázky rozpovídala ve velkém stylu. Stejně jako jsou delfíni nejukecanější tvorové ve světě zvířat, Misha je možná nejukecanější žena ve světě zpěvaček. To samozřejmě myslím s nadsázkou a jen a pouze v dobrém. Však posuďte sami.

Na novém albu ses podílela i producentsky, co tě k tomu vedlo? Měla jsi už dopředu jasno, jak chceš, aby to znělo?

Ne, byl to spíše praktický důvod. První dvě alba mi produkoval Maroš Kachút a ten je strašně vytížený. A hlavně já jsem se za ten rok a půl seznámila se super jazzovými hudebníky v Americe. Hodně mi pomohl Richard Bona, ale byla jsem i na nahrávání alba Mikea Sterna a tyto zkušenosti jsem chtěla zužitkovat na albu. Měla jsem o těchto věcech jasné představy a spoluautorství s Richardem Bonou mi samozřejmě způsobilo, že jsem to chtěla nechat produkovat nejlepšímu baskytaristovi u nás, který by ty požadavky splnil. Dala jsem to Oskaru Rózsovi. S tím, že Oskar měl hodně práce, tak jsem to rozložila na více producentských týmů, ale tím pádem jsem to organizačně musela mít pod kontrolou já sama, protože to nebylo pod jednou střechou. To album vzniklo v deseti studiích a čtyřech různých zemích. A já jsem byla ten, kdo chodil a přenášel nahrávky ze studia do studia, a tím pádem jsem v podstatě byla u všeho, od první noty do poslední. Už nemělo význam do toho zasvěcovat někoho dalšího, neboť jsem to zvládala sama. Hodně jsem se při tom naučila a už mě zase jen tak něco nezaskočí. S každým albem se posouvám o nějakou úroveň výš a to je hodně zábavné. Získávám další dimenzi, co se týká nahrávání nástrojů - co se dělá nejdříve a co po tom. Prostě produkční zásahy takovéhoto charakteru. I když já nejsem hudebník, který to umí záhrát, ale umím to zazpívat, umím zazpívat linku hudebního nástroje, a když mi to někdo jiný dá podle sebe lepší, tak mu to nechám - pokud se mi to líbí. Pokud je to naopak, tak většinou nalezneme společnou cestu a takovýmto spoludohadováním se nakonec dopracujeme ke spokojenosti všech stran.

Narazila jsi na Richarda Bonu, jaká s ním byla spolupráce? Předpokládám, že hvězdné manýry nemá...

Vůbec, on je na zemi, skromný a pokorný člověk. Jako všichni muzikanti, s kterými jsem přišla do styku, možná jsem jen měla jen štěstí, možná je to proto, že jsou to jazzmani a jsou v minoritním žánru. Nevím, ale jednoduše - jsou to povahově malý lidé, ale velcí umělci. Třeba Richard zavolal a řekl: "Poslouchej, přijeď, nahrávám nové album Mikea Sterna, bude tu i Dave Weckl.". Tak jsem s malinkou dušičkou dorazila do studia, strávila jsem s nimi dva dny, viděla jsem úžasné věci a protože nemám jazykovou bariéru, tak si asi dokážeš představit, kolik se toho z nich na mne nalepilo. Oni se se mnou bavili, jako bych byla jedním z nich. Jeden mne tam dotáhl a ostatní to automaticky akceptovali, že asi má důvod, proč mne přivlekl.

Co sis z toho nahrávání vlastně odnesla?

Když se mnou improvizovali, tak jsem měla položený diktafon mezi námi a doma mám osmdesát minut. Z toho diktafonu. Což mi trvalo několik týdnů, ale i tak jsem nenahrávala jako blázen všechno, neboť jsem nechtěla, aby si myslel, že to nějak zneužívám. Otevřeně jsem se ptala: "Richarde, když z toho něco najdu, můžu to spoluautorsky použít?" A on: "Of course!", prostě tento přístup. Byli úplně v pohodě. Jeden den jsme něco napsali a druhý den ráno přijdu do studia a tam už zase Richard sedí za compem a já se ptám: "Co to děláš?" A on: "Dělám ti groove." A já mu povídám: "Ale já na to nemám peníze." A on jen: "Forget the money, this is about music..." A jen kvůli tomu, že tomu věří, jsem se dopracovala k nahrávkám, které by stály možná milion a půl. Nahrál mi basu a kytaru do tří tracků, což je pro mne super, protože jinak bych to fakt nikdy nezaplatila. Pro tu jsem mimochodem musela letět do Brooklynu, druhou jsem si vyzvedávala v Budapešti. To bylo taky vtipné, když mi volal a říkal: "Teď jsme v Brazílii, zítra ve Stockholmu a pozítří v Budapešti, budeš tam?" A já: "Jasně, radši než do Brazílie, prosím!" (smích)

Takže ses pro změnu nacestovala...

Jo a přitom jsem tvořila. Jela jsem třeba ze Šumavy od Monkey Business a cestou jsem složila další píseň, což jsem potom dotvářela v Košicích. Jeden z těch dvou košických producentů navždy odešel do LA, tak jsme komunikovali stylem, že já měla jednoho na mobilu z Košic, druhého na skypu z LA a sama byla v Bratislavě. Byla to sranda. Například jsem přišla za Richardem do Brooklynu a on mi nahrával basovou linku na basu Fender Jazz Bass ze šedesátých let, která stojí asi dva miliony slovenských korun. On má mimochodem třicet dva baskytar, mně tuhla krev v žilách, když jsem věděla, že to nahrává na mou desku. Ale říkám mu: "Víš, nedala by se tam dát ještě ta žlutá kytara, jak jsi na ni hrál ve Varšavě? Ta elektrika, co zní jako akustika?" On že OK. Chytil ji do ruky a ptal se, co mám na mysli, a já jsem mu to prostě zazpívala a on to přesně podle toho nahrál. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já jsem si dělala srandu, ale on ty tupé tóny tak zafrázoval, že to je neuvěřitelné. Do mého durového zpěvu dal mollovou kytaru - opačně. Pak jsem se producenta ptala, kde jako je ta kytara, a on mi odvětil, že tam není, protože to je dur do mollu. Ale já mu říkám: "Vždyť to je na tom to dobré!".

Spolupráce s Richardem ti dala asi nejvíc, viď?

Asi ano, ale to je proto, že jsem s ním strávila nejvíce času. Ale i při práci s Monkey Business jsem padala do kolen z toho, jaká to byla profesionální spolupráce. My jsme za den udělali song a Matthew mi ho ještě nazpíval slovensky. Roman Holý za chvíli udělal zvuk a tak dále. Paráda.

"13000krát" je hodně pestrá deska. Co je ale pro tebe ten nej styl, pro co ti tluče srdce?

Když se mám přiznat a mohla bych si natočit desku, jakou chci, tak by bylá celá akustická. Perkuse, akustická kytara. Ale miluji i celý neosoulový projev, jaký dělá Angie Stone. Vím, že by se to tady neprodalo, ale kdybych mohla podle sebe, tak to udělám takhle. Ale mám ráda i ethno folk. Samozřejmě i hip hop a tyhle věci, zase kvůli driveu.

V textech řešíš především osobní věci...

Jo, hudba je sféra, ve které jsem ochotna mluvit o soukromí.

A co politické texty, šla bys do toho?

Nebere mě politika na tolik, abych něco takového udělala. Mně to přijde patetické, i když je to asi silné slovo. Nerada bych se k tomu vyjadřovala. Já dělám hudbu proto, že chci lidem předat dobrou atmosféru, dobrý pocit. A politické text, to už je o něčem jiném. Když však poslouchám Lauryn Hill, tak s tím absolutně souhlasím a baví mě to, ale já se v tom nevidím.

U vás na Slovensku s takto moderním pojetím hudby začala Dara Rolins, teď jsi to ty nebo Tina. Máš nějaké vysvětlení, proč to u vás jde a v Česku ne?

Bohužel musím zklamat a říct, že nevím. Těžká otázka.

A je vůbec někdo z Česka, koho obdivuješ?

Monkey Business určitě. Tím jim nechci nijak pochlebovat. I ten song jsme plánovali asi tři roky. Nemám teď moc přehled. Ale Iva Frühlingová jde možná tímhle směrem. Vidíš, jsi říkal, že u vás tímto směrem nikdo nejde... I když je pravda, že ona zpívá francouzsky, což je asi taky trošku někde jinde. Jinak nevím, máš pravdu, že toho tady moc není. Já se přiznám, že ani na Slovensku nemám přehled a přestala jsem to sledovat, když to provalilo SuperStar. Tam někdy mě to přestalo zajímat a je pravda, že teď nemám moc přehled, co se v těchto hudebních krajinách změnilo za ty dva roky. Připadám si jako takový nevědomec.

Vyhrála jsi Coca-Colu PopStar. Co ti ta soutěž dala a co vzala? Takhle s odstupem...

Dala mi to to, že můžu zpívat. Kdyby ta soutěž nebyla, tak bych asi doteď tlumočila angličtinu, což by tedy bylo v pořádku, protože jsem to milovala. Já nejsem soutěživý typ, do toho mě dotlačili kamarádi. Vůbec jsem nechtěla lézt do žádné soutěže. Ale zaplatili mi album, i když jsem jim rovnou řekla, že mi nebudou diktovat, co mám nahrát, protože to platí Coca-Cola, tak na tom stejně neprodělají a já si to chci udělat podle sebe. A fakt mě nikdo do ničeho netlačil, možná to bylo tím, že jsem dělala desku, co se jim líbila. Já to tak chtěla udělat, protože si myslím, že vymyslet chytlavý komerční song je mnohem těžší než jazzový. Když máš talent na improvizaci, tak to zvládneš, ale udělat něco, co zůstane v hlavě obyčejného člověka, je fakt těžké. Ale zpět. Přestala jsem tedy dělat angličtinu a začala jsem dělat hudbu, to si chci udržet, ale jen do té doby, než by to bylo o tom, že bych živila nějaký bulvár.

Takže teď se živíš pouze hudbou?

Už pět let. Když jsem vydala první desku, tak jsem si říkala: "Haha, tlumočník si vydal album, sto padesát kamarádů si to koupí, paráda." (smích) A najednou Aurel, Slavík a já nechápala, co se děje. Pro mě to byl šok.

A jaký máš vůbec názor na vyhledávací soutěže? Ať už tedy autorské nebo neautorské.

Jednoznačně je to super věc. Po tu dobu, pokud je to autorské. Protože odpálit Aliciu Keys na karaoke není takový problém, když máš hlas. Už to za tebe někdo zafrázoval a nemusíš nic vymýšlet, přitom to je nejtěžší. Ale jinak jim všem přeju hodně štěstí a aby je to nesemlelo, to je to jediné, co mně na tom trápí.

Když jsi se ty dostala do showbusinessu...

...omylem...

...trochu omylem, nezatřáslo to s tebou?

Mně přišlo, že se mi to zdá. Vnitřně jsem byla sama sebou, ale najednou jsem se pohybovala úplně někde jinde. Devět let předtím jsem měla seriózní zaměstnání, chodila jsem ve strohých kostýmech a pohybovala jsem se ve vážných sférách typu finančnictví. Cítila jsem se dospělá a hrozně vážná. A nejednou jsem jela s Darou Rolins jako vokalistka na turné a při tom turné mi někdo řekl, že jsem se probojovala do finále Coca-Cola PopStar. Vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Při tom turné jsem odmítla nabídky na tlumočení a odpálila jsem strašně peněz jen proto, že mě koncertování šíleně bavilo. Najednou mi z Coca-Coly volali, že jsem v osmičce nejlepších a já je přemlouvala, ať to místo dají někomu jinému, že já to stejně nemůžu vyhrát, vždyť kdo by tady poslouchal nějaké r'n'b. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla vyhrát. Tři roky předtím jsem spolupracovala s člověkem, který nebyl v producentském týmu lidí v Coca-Cole PopStar, což byl tým určený na produkci vítěze. A já už ve finále jsem jim říkala, že když mě nechají vyhrát, stejně to dám produkovat někomu jinému a oni přijdou o kšeft. Přesto mě nechali vyhrát, nerozumím tomu. To byla antiprotekce! (smích)

Teď jsi ale ráda, žes je neukecala, ne?

Samozřejmě, strašně moc jsem ráda. (smích)

Na Slovensku už máš slušné renomé, nechtěla bys teď zkusit zahraničí?

Ano, ale nejsem ochotna jít do kompromisů, jako se svlékat ve videoklipech a tak podobně. Už jsem z takovýchto akcí asi vyrostla.

Ale lákalo by tě to...

Tak jasně, že lákalo, ale kdybych mohla zůstat sama sebou. To by byla moje hlavní podmínka. Já jsem strávila v New Yorku dost času, ale nešla jsem do vydavatelství s tím, že: "Dobrý den, já jsem slušně prodávající umělec v malé krajině a vydejte mě, neboť jsem dobrá." To si neumím představit. Pokud by to udělal někdo za mě a pak jen zavolal, že mne tam chtějí, tak jsem ochotna se tomu věnovat. Ale protože by chtěli mě, tak chtějí mě a ne žádnou číču, co udělá vše podle jejich představ. Samozřejmě je super mít koncert v Madison Square Garden. Umíš to zařídit? Jdu do toho!

Pamatuji si na koncert z března roku 2005, tady ve Futuru, kdy dorazilo žalostně málo lidí, nevím jestli si to pamatuješ?

Ááá, to byl ten koncert, o kterém jsem ani nevěděla, že je to pro veřejnost. Tys tam byl?

No, já byl jeden z těch tří na baru. Ale co jsi na to říkala? Nulová propagace...

Ano, to byl problém propagace. Jak můžou lidé přijít na koncert, když nevědí, že je? Já jsem to mohla dát alespoň na své stránky a nalákat tam dalších šestnáct lidí... (smích)

Jak se ti koncertuje v Česku, existuje rozdíl?

Vždy, když tu hrajeme, tak máme super reakce, jsou v menším, ale jsou skvělé. Musím zaklepat, že jsem ještě neměla problém. Když hraji, tak je to výborné, ale bohužel jsou to většinou takové menší firemní akce. Já bych chtěla hrát po malých klubech tady, miluju atmosféru třeba irských pubů pro sto lidí, ale to je na managementu.