Sedmá deska oxfordských Radiohead "In Rainbows" je přesně taková, jak se dalo očekávat: nezní jako nic z toho, co jste zatím v životě slyšeli. Během úvodní "15 Steps" se sice zdá, že album navazuje přesně tam, kde předchozí skončilo, že je nalajnováno na jeho pokračování - a pokud "15 Steps" jen klepe na jeho dveře, "Bodysnatchers" je dokonce i otevírá -, ale za dveřmi náhle zjistíte, že tam "Hail To The Thief" není. Je tam budoucnost, je tam sen, je tam i láska, ale ze zloděje zbyl jen Yorkův stihomam, který je však navíc místy protkán lehkou nadějí. Tou, která vás nutí mávat rukama při pádu ze střechy mrakodrapu.

Mezi těžkými existenciálními transparenty ("Nude", "Faust ARP") se tak ve stínu schovávají zasněné zpovědi "All I Need" či "Weird Fishes/Arpeggi", často se dokonce obě roviny kolmo protínají v rámci jedné písničky a na hmatatelně hřejivý úvod "I don't want to be your friend / I just want to be your lover / No matter how it ends / No matter how it starts / Forget about your house of cards / And I'll do mine" York naváže trpkým "The infrastructure will collapse / Voltage spikes" ("House Of Cards"). Přesto mají všechny písničky jedno společné, a sice to, že končí stejně tajuplně, jako začaly. Vždy ve vás zůstane pocit, že vám něco bylo utajeno, a to vás nutí poslouchat a hledat znovu a znovu.

Za zmínku stojí také fakt, že kapela zní svěžím dojmem i po instrumentální stránce. A ačkoli by se dalo považovat téměř za povinnost vytáhnout do popředí zvukomalebné riffy Jonnyho Greenwooda, má "In Rainbows" jiného hrdinu. Je jím Phil Selway, který dokáže zcela obrátit náladu písničky jediným činelem. Zasněné melodie tříští do vymrzlých kreseb lednového ranního mrazíku a drží celou kapelu tak jako zatím na žádném z předchozích alb. A jde to snadno vycítit. Od "The Bends" nezněli Radiohead jako kapela přesvědčivěji.

Radiohead vydali desku, kterou podávají ruku na usmířenou. Zatímco těmi předchozími neustále s někým bojovali (a kromě George W. Bushe měli za soupeře nejednou i sami sebe), na "In Rainbows" jsou smíření, nesvázaní tématem ani svými vlastními cíli. Jejich sedmá deska je přirozeným vyústěním toho, že jsou svobodní, že jsou sami sebou. Natočili album, které by znělo svěžím dojmem i na kapelu navazující na svůj úspěšný debut. Jen je možná škoda, že za nějakých pět let se o "In Rainbows" pravděpodobně nebude básnit ve stejných rýmech jako o "OK Computer" či "Kid A" a že způsob, jakým album bylo vydáno, předčí to, co na něm opravdu vydáno bylo... Ale to ukáže až čas.