Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. V tomto díle si připomeneme desky metalistů Kamelot, Sepultury, Siouxsie & The Banshees, Pink Floyd a Milese Davise.

---

Zuzka Macháčková: Kamelot - Ghost Opera (2007)

Nejedná se samozřejmě o české folkaře, ale americké metalisty Kamelot v čele s norským zpěvákem Royem Khanem. Jejich stále ještě poměrně čerstvá deska mi uvízla v přehrávači brzy poté, co jsem zde vyjádřila své nadšení z norské kapely Conception. Kamelot tíhnou mnohem víc k progresivnímu metalu, "Ghost Opera" je koncepční album, které není na první poslech. Při smyčcovém intru snadno podlehnete dojmu, že jde o dílo Apocalyptiky, ale při navazující skladbě "Rule The World" poznáte charakteristický powermetalový rytmus skupiny. Titulní skladba "Ghost Opera" přináší rafinovaně poskládanou melodii a silně evokuje vizuální obrazy (pro masochisty přidávám informaci, že v refrénu využívají tritonus). Živá atmosféra člověka pohltí, ale nenahání strach, umím si tohle album představit jako filmovou hudbu k psychologickému thrilleru, ze kterého však neodcházíte emočně vyčerpaní, ale nadšení. Pro mě jedna z nahrávek roku.
Nejlepší skladby: "Rule The World", "Human Stain"

---

Luboš Kreč: Sepultura - Roots (1996)

Kytarovou muziku jsem poslouchal asi od svých deseti, na konci základky jsem opatrně vyzkoušel Nirvanu a Pearl Jam, o chlup později Alice In Chains, miloval jsem Guns N' Roses. Po metalu jsem jen pošilhával. Děsila mě násilnická image, satanská agrese, nedej bože chrčení místo zpěvu. Ani nevím, jak se to stalo, byl rok 1996, gympl a mně do walkmana přistála Sepultura s "Roots". Mé nadšení neznalo mezí. Ano, Cavalera tam sice pořvával cosi ne moc civilizovaně, ale muzika to byla parádní, různorodá, barevná, skoro world music, říkal jsem si tehdy. Bleskově jsem si pořídil starší věci, ale krom "Chaos A.D." už mě od brazilských borců nic tak nebavilo. "Roots", byť album zvláště v závěru trpí lehkou ztrátou invence, je jednou z nejlepších tvrdě rockových desek, které znám. Je tam všechno, co si člověk může přát: energie, melodie, zvukové experimenty, agrese, hudební koláže, nápady, síla. Něco z toho se později přelilo do Soulfly, zato samotná Sepultura po Maxově odchodu o můj zájem přišla.
Nejlepší skladby: "Roots, Bloody, Roots", "Cut Throat", "Ratamahatta"

---

Milan Slezák a Jan Šída: Siouxsie & The Banshees - Peep Show (1988)

Když se před nedávnem objevila nová sólová deska Siouxsie, sáhli jsme také do klobouku s diskografií legendárních Siouxsie & The Banshees . Jako první ze vzpomínkových desek nám pak v losující ruce zůstalo album "Peep Show", na němž Banshees nachystali pro posluchače v podstatě popový hit (byť v jejich osobitém provedení) "Killing Jar", svérázně odpíchnutou "Burn-up" nebo třeba v době vzniku hojně diskutovanou, spíše odříkávanou skladbu s originálně zaranžovaným doprovodem "Peek-a-boo". Ta se ostatně ocitla tehdy i na singlu. Spojovacím prvkem jednotlivých písní je jednoznačně vokál Siouxsie. Dokáže mrazit i konejšit, volně plynout prostorem i razantně upoutat posluchačovu pozornost. Pokud jej na sebe necháte působit, nemůže se prostě stát, že by hudba proběhla nerušeně kdesi kolem vás. Tohle u Siouxsie nikdy nehrozilo. Nenápadná prostě být neumí.
Nejlepší skladby: "Carousel", "Peek-a-boo", "Rhapsody"

---

Michal Koch: Pink Floyd - Atom Heart Mother (1970)

Proniknout k psychedelické tvorbě Pink Floyd není úplně snadné. Mně se to podařilo prostřednictvím pátého alba skupiny, které vyšlo roku 1970. Celou první stranu gramofonové desky zaplnil přes třiadvacet minut trvající instrumentální opus "Atom Heart Mother" (MySpace.com), který by se dal nazvat psychedelickou rockovou symfonií a který mi svou náloží melodických a aranžérských nápadů (povětšinou poněkud šílených, nutno dodat) naprosto učaroval. Tři jednoduché popěvky (jeden z nich ovšem rozkvétá v závěru v nádhernou kakofonii) na druhé straně doplňuje bláznivina největší, třináct minut trvající zvukový záznam jedné typické anglické snídaně včetně její přípravy (smažení vajíček a Alanovy průpovídky o tom, že na toast patří marmeláda, je možná vrcholem skladby), doprovázené jen místy instrumentálním doprovodem. Slabší povahy před poslechem varuji, těm silnějším doporučuji kvalitní stereo, zavřené oči a sklenku červeného či panáka whiskey.
Nejlepší skladby: "Atom Heart Mother", "Alan's Psychedelic Breakfest"

---

Radek Hendrych: Miles Davis - Nefertiti (1967)

Ukázkový příklad tvorby Milesova Druhého velkého kvinteta. Ron Carter, Tony Williams, Miles Davis, Herbie Hancock, Wayne Shorter v jedné kapele, to mluví za vše. Podobně jako na albu "Miles Smiles" slyšíme nezdolně dynamickou rytmickou sekci, podobné kompoziční a akordové postupy, přesto má tahle deska výjimečnější pozici v Milesově diskografii: je totiž plná hitovek. "Nefertiti" otevírá stejnojmenná osmiminutová pecka, která ač volnějšího tempa, strhuje celkem bez problémů a nastiňuje budoucí vývoj. Následující šlágr "Fall" zase dá zavzpomínat na Davisovo cool období, ovšem ve slušivém novém (jen 40 let starém!) kabátku. Skladby číslo tři a čtyři ("Free Jive","Madness") dělají čest post-bopovému pojetí jazzu, které je charakteristické pro Davise v šedesátých letech (před rokem 1969), jejich pojetí načrtává do dálky obrys freejazzu, ačkoli ten je asi jediným stylem moderního jazzu, na jehož vynalezení Davis přímo neparticipoval. "Nefertiti" je uzavřeno skladbami "Riot" a "Pinocchio". Jestli mě něco na Davisovi fascinuje, je to věrnost, se kterou název skladby odpovídá obsahu. Bouře je bouře a Pinocchi Pinocchio... nemluvě o šílenství.
Nejlepší skladba: "Riot"

---