Vypsaná fiXa se poslední léta těší čím dál větší pozornosti. Vydává kvalitní desky, koncertuje po celé republice, zachovává si zkrátka svůj ksicht. Koncem září vypustila svoji čtvrtou nahrávku "Fenomén". S frontmanem Márdim a kytaristou Mejlou jsme si popovídali nejen o ní.
© Alois Prášil (aloisprasil-photography.com) Ať je člověk příznivcem
Vypsané fiXy. A není podstatné, že se vždy najde dost těch, kteří ji budou dokola kritizovat pro její buranství a jednoduchost.
K rozhovoru s Vypsanou fiXou jsem dorazil do sídla jejich nahrávací společnosti. Zpěvák
Márdi během povídání tahal jedno elemko za druhým a málokdy zvednul sklopenou hlavu. Kytarista Mejla občas nakouknul do časopisu na stole a sem tam hodil do placu i nějaký vtípek. Přestože někteří kolegové tvrdí, že při interview vedeném v sídle nahrávací společnosti způsobí se kapela nikdy nerozpovídá, náš rozhovor byl uvolněný až až.
Na bookletu drží mladý muž fén. Mám to chápat jako slovní hříčku s názvem alba "Fenomén"?Mejla: No jasně, to je naschvál. My jsme nechtěli, aby to vyznělo narcisticky, že jsme nějakej fenomén. Takže tím fénem se to shodilo, aby to bylo o tom chlápkovi.
Márdi: Symbolizuje to vztah mužského a dívčího světa. A ten dívčí tam zastupuje právě fén. Tenhle starej měla třeba moje maminka.Taky si chlápek na obalu vyfoukává z hlavy to, co je na desce nahraný.
Co je podle vás fenoménem dnešního světa?Mejla: Pítrs by řekl globální oteplování.
Márdi: Spousta věcí. Třeba fotbal, nakupování, hypotéky, festivaly a taky některý kapely... Třeba teď je fenomén
Kabát.
Novou desku vám produkoval Dušan Neuwerth, eso v oboru. Co přinesl nového?Mejla: Dal kapele novej kabátek. Dušan je megaproducent a mě hrozně štve, že se všude říká, že dělal Kryštofa, že dělal
Tata Bojs a přitom on produkuje daleko menší kapely. Jenom nejsou známý, tak všichni říkají, že je to producent právě
Kryštof a
Tata Bojs.
Márdi: My jsme ho oslovili na základě toho, že jsme slyšeli novou desku Prissnitz, kterou s touhle naší oblíbenou kapelou točil.
Mejla: Dušan bere každou kapelu hrozně osobně. Neplatí, že by si jako producent řekl:
"Fajn, něco s tím udělám a dostanu prachy." Na každý desce sleduje, jak to jde, a chce jí co nejvíc pomoct.
Márdi: Ptáš se na to, co přinesl? Když jsme se poprvé setkali a poslech si náš demáč, varoval nás, že se s tím bude dost, s prominutím, srát. Strávil nad tím fakt hodně času. Pak se na desce podílel ještě Ondra Ježek, který míchal dva songy.
Co vás vlastně přimělo ke změně producenta? Dosavadní režisérské duo Fiala-Slezák přestalo fungovat? Nebo vás oslovily Dušanovy starší věci?Márdi: Z toho, co Dušan dělal, se mně osobně líbí nejvíc právě
Priessnitz, pak třeba
Nierika. Spolupráce s Fialou a Slezákem byla super, dělalo se nám s nimi dobře. Rozešli jsme se v dobrém, teď zas chceme zkusit něco jiného. Celkově máme štěstí na lidi. Jak s Petrem Fialou, který byl v té době, kdy nás poznal, už docela slavnej a vyloženě nás všude jmenoval a doporučoval, abychom dostali šanci nahrát regulérní desku, tak i s Amébou Production, která nás zastupuje. Když vidím, co mají některý kapely za management, jsme hodně rádi za ten náš. Děkujeme všem těm lidem, co nám pomohli, to tam napiš.
Jestli si dobře vzpomínám, na Deltě, kde jste desku nahrávali, mají zkušebnu Tata Bojs. Přišli se na vás během nahrávání podívat?Márdi: Jednou přišel Cais, že je tam bordel, tak jsme uklízeli a začali třídit odpad. (smích) Oni věděli, že nahráváme, tak nás tam moc nerušili. Byli jsme tam sami s Dušanem a akorát přišli lidi, co na desce hostujou.
© Alois Prášil (aloisprasil-photography.com) No vidíš, já jsem během poslechu nikoho "cizího" nezaregistroval. Kdo konkrétně?Mejla: Nejvíc si hraje Dušan. Ondra Pečenka z
Folk3mail hraje na španělku a zpívá ve dvou písničkách. Nejzásadnější byl asi Honza Muchow, který nahrál kytary do dvou písniček s tím, že do té jedné úplně zásadní, kdy během pár minut změnil celou refrénovou kytaru a úplně nás tím rozsekal.
Jak se rozhodujete, které songy necháte na desce?Mejla: Nejdřív jsme jezdili na soustředění do Benasu, to je u Seče. Tam jsme dělali předpřípravný dema. Byli jsme tam asi šestkrát o víkendu v zimě, nikde nikdo, fakt šílený. Celkem jsme natočili asi dvacet pět písniček. Na konci toho všeho jsme si sedli a známkovali jsme jednotlivý písničky každej sám za sebe. Z toho se vybralo asi devatenáct. Některý jsme ještě škrtli a ty výsledný jsme hodili Dušanovi a nechali to čistě na něm. Měl právo veta, takže zatrhnul jeden song "Country", kterej byl pro nás hit číslo jedna. Už jsme plánovali, že bude singl, dokonce jsme uvažovali, že celou desku nazveme taky "Country".
Márdi: My jsme ji i nahráli, ale nakonec jsme v kontextu uznali, že se na desku nehodí. Byli jsme hlavně rádi, že jsme měli spíš tvůrčí přetlak. Bylo super, že jsme mohli udělat all-star desku, že jsme na ni nemuseli cpát vatu nebo že nám nechyběly písničky.
Márdi, když jsem byl před několika týdny ve Studiu Soundsquare na poslechovce "Fenoménu", působil jsi na mě tak trochu znuděně, skoro až otráveně...Márdi: To nebyla otrávenost. My jsme toho moc nenaspali. Začínalo se vždycky v deset a čím víc se blížil termín, tak jsme končili třeba ve čtyři, v pět ráno. Několikrát se při tom míchání stalo, že Dušan ve dvě řekl, že se bude pomalu končit a najednou bylo devět ráno. Občas jsme přišli ve čtyři ráno k Dušanovi domu, on má dvě malý děti, ty se v sedm ráno přihnali a začali s tebou cloumat.
Ale stejně, jak živočišná kapela, jako jste vy, vnímá nejrůznější promo akce, jako třeba rozhovory nebo právě náslechy alb? Upřímně, je to aspoň trochu zábava?Márdi: Nejlepší je hraní a dělání písniček, ale je dobrý to nějakým způsobem propagovat. To, o čem mluvíš, není nějakej mega vopruz. Když někoho zajímá, co děláme, tak je to pořád lepší, než kdyby to nikoho nezajímalo.
Celkově bylo na vašich starších albech hodně křiku a energie, teď jste se dost uklidnili. Z novinky ale cítím pocit vnitřní rozervanosti. Vystihuje deska vaše momentální rozpoložení? Třeba Marylin Manson se rozešel s přítelkyní a na desce si pak vylil srdce.Márdi: Asi to i vystihuje současné rozpoložení. Nevím teda, jestli se mezi uklidnění a vnitřní rozervanost dá položit rovnítko. Podle mě jsou na té desce všechny možný varianty toho, co může člověk cítit.
Mejla: Takhle akční to nemáme. Že by se někdo s někým rozešel a nahráli jsme o tom desku, to ne. My máme dvě polohy, první je tvrdší a rychlejší, druhá je ta depresivní. Tíhneme k oběma polohám a teď se to zrovna převážilo k té depresivní. Dušan je na tohle specialista a v těch smutnějších si úplně liboval.
Márdi: Víc jsme roztáhli ruce. Na desce prostě najdeš širší úsek těch pocitů. Chtěli jsme to udělat pestřejší, jsou tam jak nářezy, tak akustický věci. Jde taky o to, jak na to kdo reaguje. Pro mě smutná věc třeba přišla jednomu mému kamarádovi vtipná.
V pozadí tří songů ("Černej les", "Papírová hyena", "33 cigaret") je po soustředěném poslechu slyšet v určité chvíli úplně totožný zvuk kytary: má takový příjemně vysoký tón a kvílivou tesklivost. Čí je to práce?Mejla: To jsem si koupil novej kytarovej efekt a chtěl jsem tenhle novej zvuk prodat. Když přišel nahrávat Honza Muchow, neměl s sebou kytaru ani nic ostatního. Vyskládali jsme mu věci, co jsme tam měli, ať si vezme, co chce. Nejdřív si teda vybral Márdiho kytaru, než zjistil, jak špatně hraje, pak si vzal moji. (smích) A tenhle efekt, o kterém mluvíš, začal používat hned taky.
Márdi: Každopádně na tu moji špatně hrající kytaru nahrál to, co chtěl, a pak teprve - zřejmě, aby Mejlu neurazil, využil i tu jeho. (smích)
© Alois Prášil (aloisprasil-photography.com) Do éteru jste jako první singl vypustili posmutnělou skladbu "Dezolát". Osobně si myslím, že téměř ideální rádiovka je "Darling", která by na masového posluchače fungovala lépe. I na vašich stránkách má co do oblíbenosti více hlasů.Mejla: A víš, že "Darling" původně vůbec neprošla?
Márdi si ji ale tvrdohlavě na desku prosadil. Pak jsme si řekli, že si stojíme za každou písničkou a že výběr prvního singlu necháme na ostatních.
Márdi: Na majitelích nahrávky, že to necháme. Přišli do studia, my jsme jim pustili desku a řekli jsme jim, že se nám líběj všechny, ať si vyberou, kterou chtějí. A vyšlo to na "Dezoláta". Tenhle náš velkej průlom v éteru skončil jako vždycky obrovským úspěchem. Naše firma dělala všechno možný i nemožný, aby se tahle věc dostala mezi ty nejlepší písně místního éterického světa a díky jejich úsilí se "Dezolát" vyškrábal na neuvěřitelný 230. místo místního žebříčku. To jsem fakt nečekal. Mejla z toho byl úplně dojatej.
Obejde se dnes kapela, která chce být úspěšná, i bez rádia?Márdi: Určitě jo. My jsme to takhle dělali celou dobu. Nás nikdo moc nehrál. Hlavně je dobře, že teď vznikají rádia, která hrají i tvrdší muziku, jako třeba RockZone nebo Radio Wawe. Jedinej problém je v tom, že fungujou společně s Radiem 1 vlastně jenom v Praze.
Mě tak napadá ještě k písničce "Darling": Márdi, už sis někdy prohlídnul dno, jak ve skladbě zpíváš?Márdi: Párkrát jo. Jednou bylo finále extraligy, je to asi čtyři roky. Sedmej zápas mezi Pardubicemi a Slávií. Prohráli jsme a já to trochu přehnal s alkoholem. Pak jsem jel v autě a měl jsem dost těžkou autonehodu. To bylo dost dobrý dno. Když tam pak ještě přijel soused se sanitkou, co bydlí vedle mých rodičů, tak to dno bylo ještě ke všemu dost trapný. Ale člověk se ze všeho poučí, a tak jsem tuhle historku několikrát úspěšně použil k odrazení někoho, aby udělal to, co tenkrát já.
Vy už dlouho spolupracujete s velkým labelem. Je podle vás podpora někoho z majors jakousi zárukou úspěchu?Mejla: Kdybychom naši
první desku vydali u malého labelu, tak se nikam nedostaneme, protože by se o tom nikdo nedozvěděl.
Márdi: Já si myslím, že celý byznys s cédéčkama je v prdeli, takže jediná šance je prostě hrát koncerty. Takhle jsme to udělali my a po nějaké době jsme se dostali sem. Hlavně bude v příštích letech docházet k hodně zásadním změnám. Cédečka skončí a kapely si je třeba budou vydávat samy, firmy taky úplně skončí nebo to budou dělat jinak - budou kapely rovnou zastupovat a ty kapely jim budou platit za ty jejich tzv. "protlačující" kanály.
Mejla: Internet je taky obrovské medium, třeba MySpace.com.
Márdi: Záruka úspěchu to není, ale jsme rádi, že nám na to firma dala peníze. My jsme na to neměli.
Kluci, jak dlouho jste vlastně spolu?Márdi: My se známe třináct let.
Mejla: To se teda známe dýl. Třináct let fungujeme jako kapela. Fixa vznikla v roce 1994, ale dva roky jsme jenom chlastali. Jezdit jsme začali až v roce 1996.
Co jsem slyšel, měli jste kdysi snahu expandovat do Polska...Mejla: V tomhle případě je problém s češtinou. Pro nás to jsou spíš výlety.
Márdi: Není na to moc čas. Tady jsme udělali průlom tak, že jsme všude jezdili, protože to jinak nešlo. Teď už na to není čas objet třeba celý Polsko, to se prostě nedá. Ale nemyslím si, že by byl problém s češtinou. Můžeš hrát všude, ale jde o kontakty, který nemáme.
Za celou dobu, co jste spolu, došlo pouze na jednu personální změnu, kdy basáka Dejmala nahradil Mejn. To je docela unikátní. Měli jste už někdy ponorku?Márdi: Když je někdo vožralej, tak v autě říká kdo ví co. Pak se ráno probudíš a napíšeš všem omluvný zprávy nebo děláš, že jsi nic neřekl. Ostatní tě už znají, ty znáš je a když v tobě neustále vítězí pocit, že ty lidi máš rád a stojí ti za to s nimi bejt i přes to, že to je někdy šílený, tak to má cenu. Přežiješ to a pak se zase sinusoida dostane nahoru a přijde odměna. Když vznikne kapela způsobem, jako jsme vznikli my, tak je potřeba přežít takový ty body, který kapelu rozkládají. První je konec střední školy, druhý je třeba konec vysoký, nástup do zaměstnání. My se teďka dostáváme do fáze, že třeba Mejla má dítě.
© Alois Prášil (aloisprasil-photography.com) Takže Mejla už s vámi nechlastá a jezdí domu za rodinou.Márdi: Tak to je jasný, že když máš dítě, tak je dobrý se mu věnovat. Ale spíš je to tak, že se prostě chlastat nejde a jede se domů.
Co tak obvykle děláte po koncertech?Mejla: Většinou se hádáme, to je nejlepší zábava. (smích)
Márdi: Záleží, jak se co vyvrbí. Dějou se různý věci. Někdy je megapařba a z kapely dojedou domu dva nebo jsme všichni utahaný a jedem hromadně. Většinou je to tak, že když nepokračujeme někam dál, tak sbalíme aparát a jedeme domů. Nad ránem se rozvezeme po městě a jdeme spát.
Byli jste nejčastěji koncertující česká kapela, platí to ještě?Mejla: Já myslím, že už ne.
Márdi: To je otázka, kterou dostáváme pořád. Třeba tenhle rok jsme nehráli leden, únor, březen a celý září. Hrajeme rádi a chybí nám, když si nezahrajeme aspoň dvakrát týdně. Rekord máme asi sto padesát koncertů, teď už jich je kolem devadesáti. Jediná nevýhoda je, že tenhle stát je poměrně malej. Jediný důvod, proč nehrajeme víc, je ten, že nemůžeme hrát třeba třikrát v Brně. Dřív jsme mohli, protože přišlo jednou dvacet, podruhý třicet a potřetí třeba šedesát lidí. Teď už je ten strop tak nějak danej a lidi na nás třikrát za rok nepřijdou.
Co bych vytkl, je statičnost v experimentování během koncertů. Když je ve skladbě něco jinak, je to jinak na každém koncertu stejně už několik let. Proč si na koncertech víc nehrajete?Mejla: V některých věcech už to není jam, ale prostě součást koncertní verze. Je to tak, že ty si myslíš, že experimentujeme, ale my už pouze opakujeme to, co jsme vymysleli někdy před tím a baví nás to takhle hrát. Teď tahle experimentovací fáze čeká písničky z nový desky.
Márdi: Oni to vytvoří lidi. Ty z nich cítíš nějakou energii a pak to vzniká úplně přirozeně. Oni jsou vlastně dirigenti. Tak mi to občas přijde. Každopádně s tím experimentováním máš asi pravdu. My teď budeme mít soustředění a určitě tam budeme tohle řešit, že se třeba něco vymyslí jinak. Taky je to tím, že člověk na nás přijde jednou za rok, kdežto ty jako novinář přijdeš několikrát.
Pojedete nějaké speciální Fenomén Tour?Márdi: Nic zvláštního. Pojedeme v listopadu a v prosinci samostatný koncerty, kde budeme chtít co nejvíc hrát nové věci. Před námi vždycky vystoupí nějaká mladá kapela, která v daným místě působí - takhle nás v minulosti třeba vzala
Znouzectnost nebo Mňága a my jsme stáli před plným sálem v době, kdy na nás normálně chodilo čtyřicet lidí. To nám dodalo energii a nadšení z toho, jak to může vypadat. Tak to teď můžeme jakoby vrátit. Na říjen je v plánu pár koncertů s Horkýžema.
Nechystáte něco, jako byla akustická show v Akropoli? Třeba přípravu unplugged desky, jak to je dnes populární?Márdi: Jo, to bychom mohli udělat.
Mejla: To je těžký. Tam jde hlavně o aranže. Aranže, které dobře vyzní s elektrickou kytarou, zní potom jinak se španělkou. Ty písničky by se musely celý předělat.
Márdi: Ono by to šlo. My na rozdíl od Mejly to v podstatě můžeme hrát stejně. Základ je stejně většinou takový, že si něco doma zazpíváš a vezmeš si k tomu kytaru.
© Alois Prášil (aloisprasil-photography.com) Většina skladeb měla tehdy v unplugged verzi úplně novou šťávu. Jak jste se vlastně připravovali?Mejla: My jsme se nepřipravovali. Dali jsme si asi jednu zkoušku, ale připravení jsme byli. My takhle občas hrajeme třeba kamarádům a celkově tyhle nestandardní akce docela vyhledáváme. Třeba Pítrs si vezme bubínek, my si vezmeme španělku a jdeme někam hrát. Takže jsme z toho strach neměli.
Márdi, v minulém rozhovoru pro musicserver jsi zmínil svoji sbírku povídek. Pokročil jsi v psaní?Márdi: Dokončuju to. Do konce roku, myslím že v listopadu, to bude venku. Ti, co nám dělali obal na desku, občas někoho zasponzorují, takže budu mít doma asi pět set knížek. Když mi někdo pošle mejl, tak mu třeba jednu pošlu. Udělám si takový svoje vydavatelství.