Na Letnou jsem dorazil v pátek večer kolem deváté hodiny, když už byl v plném proudu koncert nejznámějších hostů festivalu – Transglobal Underground. Našlapaná taneční muzika přecházela mezi housovými, drum´n´bassovými a exotickými rytmy, do kterých se mísil orientální zpěv s živými nástroji. Výrazné byly hlavně bubínky. Právě díky nim jsem se dal velice brzy do pohybu, ale na druhou stanu jsem velice brzy i skončil. Časový harmonogram se až do neděle dodržoval velice nekompromisně - odchylky nebyly delší než patnáct minut.

Hlavní hvězdou pátečního večera byl Jamajčan z britského Birminghamu Pato Banton. S reggae bodoval v nezávislých hitparádách už v druhé polovině 80 .let. Postupně se dostal k širší veřejnosti a v následující dekádě už spolupracoval se Santanou, Stingem (pamatujete na "This Cowboy Song") a s UB 40 ("Baby Come Back"). Jeho vystoupení bylo od začátku až do konce plné energie, kterou dokázal přenést i na diváky. Dostal mě především svou profesionální show. Když se zaposloucháte do pohodových rytmů reggae, můžete velice snadno usnout. Ale i když jsem byl v pátek odrovnaný z pracovního týdne, Pato Banton a jeho kapela mě donutili křepčit pod pódiem, jako kdyby se moji rodiče narodili v Kingstonu. V každé skladbě byla pasáž, na kterou předvedla celá kapela nějaký jednoduchý tanec a když měl sólo černý saxofonista, stihl i pětkrát oběhnout pódium. Kromě skladeb Pato Bantona zazněly i profláklé marleovky - "Jammin´", "Get Up, Stand Up" a v přídavku i "Exodus". I tyto hity si ale Pato Banton šikovně přizpůsobil svému reggae a rozhodně tím nic nepokazil. Reggae střídaly dubové pasáže, způsobem, jakým to u nás dělá Švihadlo. Zpěv a nebo určitý nástroj se nasampluje a pustí ven a do toho se přidá přes hallový efekt další zpěv. Když byl už roztančený celý stan, najednou všichni na pódiu zkameněli jako sochy a pohnuly se jen na další beat. Pak znehybněli úplně a za potlesku roztančeného davu k nim přišel člověk a jako loutkám jim zvednul ruce nad hlavu. Prostě velice vychytaná show. Kdo odolával do poslední chvíle tanci, toho na závěr stejně dostala hitovka "Baby Come Back". Ani pak jsme nechtěli Pato Bantona pustit, tak se vrátil sám a přidal jakousi improvizovanou ódu na marihuanu. Pozastavil se nad tím, že je u nás zakázaná a slíbil napsat dopis prezidentovi. Alespoň jsem to tak pochopil.

Sobotní program začínal krátce před polednem, kdy jste se mohli zúčastnit workshopů pro děti a pro dospělé. Každá kapela dostala ve workshopu pro dospělé na menší scéně prostor, se kterým mohla naložit dle vlastního uvážení. Například bubeník Joji Hirota využil prostor ve workshopu k povídání o svých bubnech, ale většina zúčastněných si udělala menší a akustičtější koncert. Ve workshopech pro děti, kterých bylo na Womadu až nezvykle mnoho, se například malovalo a to i na obličej (Face painting) a vyráběly se různé masky. Z programu v hlavním stanu mě maximálně dostali Imbizo, devítičlenný soubor zpěváků a tanečníků ze Zimbabwe. Existují už devět let, ale pro svět je Womad objevil teprve loni. Hudebními nástroji jsou jim pouze jejich hlasy. Napřed jsem si myslel, že se jedná o původní lidové písně afrického kmene. Na to ale byli některé melodie až příliš soulové až popové. Chvílemi se mi zdálo, že rapují, ale pak se píseň zase strhla jinam. Zkrátka při pohledu na těch devět úžasně zpívajících a sehraných černochů jsem si uvědomil, kde má kořeny dnešní černá muzika. A také že ji nikdy nebudeme schopni napodobit. Působivý byl také pohybový projev, chvílemi zcela vážné vzývání až uctívání něčeho vyššího a pak náhlý střih, mimický vtip a vystoupení se proměnilo skoro v němou grotesku, kde mimika hrála velikou roli. To vše za vokálního doprovodu, juchání, výkřiků a rytmického tleskání. Velice rád bych viděl Imbizo v Akropoli…

Pestrý jako program Womadu bylo také složení stánků festivalového městečka. Prodej CD s world music, líbivá keramika s brazilskými ornamentálními motivy a hned naproti tee-pee, kde jste si mohli svůj hrníček uplácat z hlíny sami. Přes různě pletené módní doplňky až po stánky s jídlem a pitím. Od piva a guláše přes čínu a čajovnu k vegetariánům a neznámým pochutinám jako je třeba saleb. Horké mléko, co chutnalo jako pudinkové, ale nebylo pudinkové, na povrchu posypané skořicí. Mňam. Jo, jo, tam byly fronty nejdelší. Potraviny jsem našel i na zemi, ale ty nebyly k jídlu. Ranbir Kaur vytvářel v celém areálu ornamentální obrazce z rýže, pomerančů, chilli papriček, fazolí a dalších dobrot. Uvidíte na fotkách. Zastavil jsem se také na vedlejší scéně, kde v rámci workshopů probíhaly koncerty kapel, nebo zde v přestávkách na hlavním pódiu hrál DJ Derek. Než mi však došlo, že je to DJ, chvíli to trvalo. Podle vzhledu mu padesát už určitě bylo a ne každý důchodce vám naservíruje taneční world music, jungle, funk a další muziku prokládanou mručivými vstupy (byl to Angličan) jako že to je všechno v pohodě.

Se setměním přišli na řadu Baka Beyond. Kapela, která skutečně vystihuje význam termínu world music. Spojuje totiž západoafrickou hudbu s britským folkem. Rytmiku tvoří bubeníci a perkussionisté z Ghany, vokalistky pocházejí ze Senegalu a na housle je doprovází anglický houslista pod keltským vlivem. Baskytara je spíš rocková a kytara mi chvílemi připomínala zvuk britských kapel na přelomu 50. a 60. let. Po Imbizo byli pro mě Baka Beyond příjemným uvolněním. Jejich hudba nebyla tak živelná. Vytvářeli spíše jemné a zasněné melodie, ale stále v tanečním duchu.

Vrcholem sobotního večera se stala argentinská zpěvačka a písničkářka Barbara Luna. Narodila se před třiceti lety nedaleko Buenos Aires a v 90. letech se usadila v Evropě. Její vystoupení by možná zkously i naše babičky, které pravidelně vysedávají u telenovely "Divoký Anděl". Hlavní představitelka tohoto TV seriálu Natalie Oreiro totiž na základě svého televizního úspěchu vydává i hudební alba s líbivými latinskoamerickými melodiemi, které se velice dobře prodávají. Odmyslete si vykalkulovanou líbivost, přidejte víc přirozenosti a temperamentu a dostanete Barbaru Lunu. Jak sama řekla během koncertu, její muzika vychází z toho, co poslouchala, když byla malá a nyní to zpívá pro Evropu, černochy i indiány. Všichni jsme jeden svět. Mimochodem slova jako mír, láska, všichni jsme jeden svět, konec násilí a rasismu vycházela z úst snad každého účinkujícího a přesto, že to jsou fráze, působily upřímě.

Nedělní program jsem zahájil s Idou Kelarovou a Romano Rat. Ida pochází z rodiny Kolomana Bitto, který byl jednou z největších hudebních osobností v republice. Od šesti let hraje na klavír a violoncello, v roce 1982 se přestěhovala do Walesu a žila také v Dánsku a Norsku. Do Čech se vrátila před pěti lety a spolu s Desideriem Duždou založila skupinu Romano Rat. Založila také mezinárodní školu pro lidský hlas a učí romské písně, aby lidem umožnila odhalit své vlastní hluboké emoce. Nikdy předtím jsem ještě Idu koncertovat neslyšel a proto jsem byl plný očekávání. Ida pojala lidové cikánské písně po svém. První termín, který mě po několika skladbách přišel na mysl, je "cikánský rock´n´roll". Energické lidové písně především o lásce, kterou i Ida během koncertu několikrát vyzdvihla nade vše, byly doprovázené rachotícími rockovými bicími a basou. Právě díky baskytaře dostávaly skladby chvíli rockový a náhle zase jazzový dixielandovský nádech. Rychlé vypalovačky od podlahy střídaly procítěné cikánské balady a já jsem stál pod pódiem a čekal. Pořád jsem čekal, že se dostaví nějaký dosud nepoznaný zážitek, že zpěv Idy Kelarové mi přinese nějaký nový rozměr, vždyť je to přeci ta Ida Kelarová, ale nepřišlo nic. Popravdě řečeno mě Romano Rat bavili z celého festivalu nejméně, chytla mě jenom závěrečná juchavá skladba, kterou prý znají Romové po celém světě a kterou jsme si měli zpívat všichni, protože jsme podle Idy každý byli alespoň jednou v životě cikánem.

Po jejím koncertě jsem musel jít na další saleb, a tak jsem jen zpovzdálí registroval Chemirani zarb - trio z Iránu. Djamid Chemirani je mistrem zarbu, klasického perského bubnu a trio založil v loňském roce se svými syny. Rozdíl mezi nimi a jakýmikoliv jinými bubínkáři byl v tom, že jejich skladby byly přesně zkomponované. Zarbu je navíc buben, na který se hraje více prsty a má stejný tónový rozsah jako klavír. Patří tedy mezi nástroje rytmické a zároveň melodické.

Den se chýlil ke konci a přesto, že už byla neděle, v areálu festivalu se stále pohyboval stejný počet lidí. Dětské masky z workshopů byly hotové a děti z nich vytvořili hada a procházeli se po Letné, dospělé zase zaujalo jakési divadlo nebo spíše show pestře oděného černocha na chůdách. Pohyboval se na nich velmi obratně. Dva náhodně se potkavší bubínkáři si u jednoho tee–pee začali bubnovat, a když jsem šel za dvacet minut okolo, už jich bubnovalo pět a měli docela slušné publikum, ke kterému se přidávali další a další kolemjdoucí. Tento spontánní bubínkářský jam přerušil až začátek vystoupení Alžířana Hamida Baroudiho s kapelou. Co se týče zařazení jeho hudby, on sám říká, že s tím lidem s chutí komplikuje situaci. Několika slovy to popsat rozhodně nejde. Hamid vyrůstal v Alžíru obklopen severoafrickou hudbou. Sem můžeme zařadit jeho zpěv, i když zpíval pěti jazyky. Z Alžíru se Hamid přestěhoval do Francie a vystudoval výtvarnou školu v Německu. Kapela, zvukově obohacená o africké nástroje, hrála rytmickou směs rocku i funku a latiny. Každý zde dostal prostor pro své sólo, mě dostal nejvíce bubeník. Hamid střídal nejrůznější možnosti exprese. Ne náhodou zabrousil i do tanečních vod. Mezi jeho přáteli z klubové scény najdete i známého DJe Krushe. Se svým vysokým hlasem toho Hamid dokázal opravdu dost. Jednu chvíli začal rukama do vzduchu napodobovat hraní na buben djembe, ale zvuky (údery) vycházely z jeho úst. Roztleskal celý stan a přestože publikum hodně chtělo přídavek, pořadatelé ho kvůli dvacetiminutovému časovému skluzu na scénu už nepustili.

Womad uzavíral svým vystoupením Papa Wemba, hvězda world music už od 80. let. Jediný, od kterého jsem díky CD mého strýce věděl, co čekat. Profesionální a sehraná show byla srovnatelná s pátečním koncertem Pato Bantona. Doprovázely ho dvě na pohled i na poslech moc příjemné vokalistky. Zpěv a inspirace Papa Wemby má kořeny v Kongu a lidé, kteří jeho muziku neznají, byli až zaskočeni jeho popovým projevem. Papa Wemba produkuje jednoduché písničky, které běžně zaslechnete ve vysílání francouzských hudebních rádií. Nepouští se do žádných jazzových experimentů, míchá původní africké prvky se soulem a podává v popovém balení pro široké publikum. Nadšené publikum si našel i u nás, bohužel už ne tak široké, abyste Papa Wembu zaslechli v rádiu. Nevýhodou byla jazyková bariera, francouzsky totiž umělo jen malé procento publika a Papa Wemba jinak nemluvil. Proto docházelo i k nedorozuměním, například když nás chtěl Papa roztleskat nebo rozezpívat, mohli jsme to (my nefrankfonní) maximálně tak odtušit z jeho pohybů. Papa Wemba už si přídavky dovolit mohl a rozloučil se s námi slovy "God bless you".

Doufám, že se na Womad přišli podívat také organizátoři našich letních open air festivalů. Mohli vidět, že world music u nás má své posluchače (i když mezi návštěvníky byla spousta cizinců) a že neváhají dát za jeden den 270,- korun. Byl bych jenom rád, kdyby se na programu Trutnova 2001 objevili třeba Imbizo, určitě by to bylo vítané zpestření.