Před pár týdny jsem si koupil úzké, tmavé kalhoty. Proč? Protože jsem je chtěl. Tečka. Žádné postranní úmysly, záměry. Prostě kalhoty. Mužské vnímání módy zkrátka už bývá takové. Samozřejmě jsem počítal s možnými důsledky takového jednání: co když mě lidé budou označovat za emo?

O několik dní později se nechtěný efekt úzkých kalhot skutečně dostavil. Ve chvíli, kdy na mě pubertální dívky z protější ulice vzkřikly "Hele, emo!", jsem na tisíc procent věděl, že jsem v jejich očích vinen. Ne však, že by mě dívčiny nepobavily. Udivující rychlost jejich dedukce svědčila o jediném - PR manažeři populárních skupin v černém se blýskli. Emo je všude. Pod "Zeleným Raulem" v Reflexu, debatuje se o něm na diskotékách i v zapadlých příměstských čtvrtích (kde se mi stala popsaná příhoda). Radovat se mohou někteří metalisté: heslo "in war with emo", pocházející z jejich prostředí, se stalo všeobecně platným dogmatem, dělícím hudební společnost na dva celky: emo versus antiemo.

Jednotná módní stylizace takzvané emo scény vytvořila pevnou asociaci mezi hudbou a oblečením. Ačkoli oblečení samo o sobě nenosí ideu, marketérům muziky se podařilo vtlouct svým obětem do hlavy zcela opačnou myšlenku. Ne poprvé: stejně to funguje u punku, heavy metalu, hip hopu. Známá věc, ta reklamní realita: symbol okamžitě evokuje kvalitativní charakteristiky. Drsná expanze z Brava do ulic. Jenže - proč na nich nevídám jen samé emaře?

Lidí, kteří emo poslouchají, je výrazně méně než těch, kteří se vůči němu vymezují. Mediální masírka funguje jako Václav Klaus - ten je schopen rozdělit určitou otázkou národ, aniž by přitom nezůstal sám v centru dění, jen málokdo nezná jeho názor na globální oteplování. Princip negativní reklamy je totožný. Není ani tak podstatné, jestli spotřebitel má/nemá rád, ale jestli zná/nezná. Rozhoduje "sledovanost". Je lhostejné, zda-li se člověk účastní debaty o emu s nenávistí nebo láskou k němu v srdci. Reklamě pomáhá leckdo: ten, kdo nosí trička "Nenávidím emo!", ti, kdo ho poslouchají, ti, kdo o něm píší s domnělým racionálním odstupem (jako já). Je to iluze, do PR kruhu se připojujeme okamžitě po vyřčení (napsání) magických tří písmen. Jenže graf zájmu je neúprosný, čím větší nadšení a čím bouřlivější diskuze v počátku trendu, tím svižnější pád po dosažení vrcholu. Být emo kapelou za dva roky bych nechtěl.