Na předchozím dvojdisku se Foo Fighters rozkročili. Jednou nohou se postavili do zasněně poklidného, baladického písničkářství. Druhou ponechali pevně ukotvenou v kýblu s energetickým nápojem. Výsledkem byly dvě tváře skupiny, striktně od sebe oddělené. S jasnými hranicemi, ale ničím mezitím. Pro tentokrát stojí snad ještě více do široka, ale navíc se tu vše prolíná dohromady bez zřetelných dělících čar. Z "Echoes, Silence, Patience & Grace" vyzařuje obrovská rozmanitost. Je to zcela jistě nejpestřejší album, které kdy Grohl nahrál.

Samozřejmě, že tu nechybí nekomplikované energické stadiónovky, ty ostatně Foo Fighters vždy uměli a tentokrát se Grohl v textu jedné z nich ("Let It Die") dokonce rozhodl komentovat vztah naivního chlápka a jeho pýřící se nevěsty Kurta a Curtney. Jenže vedle nich stojí třeba osvěžující bluegrasová instrumentálka "The Ballad Of The Beaconsfield Miners" nebo akustická vybrnkávačka "Stranger Things Have Happyend". A aby toho nebylo málo, jsou tu i dvě popové balady ("Statues" a "Home") postavené na poklidném klavírním doprovodu a hlasu frontmana, které by z fleku mohl do svého repertoáru zařadit Elton John.

Těžko odhadovat, zda zmiňovaná pestrost byla cílem, ke kterému Foo Fighters programově směřovali, nebo zda to při skládání prostě tak vyšlo. Ať tak, či onak, na novince se kapela dvakrát dostala do míst, která měla přenechat jiným. "Cheer Up Boys, Your Makeup Is Running" a "Long Road To Run" jsou vyschlé rádiové odrhovačky a zvlášť druhá jmenovaná, s předvídatelnou a nesčetněkrát použitou akordovou posloupností, představuje směr, kterého by bylo dobré se pro příště vyvarovat.

To ale nemění nic na faktu, že zbývající materiál je fakt zábavný a není problém se nechat deskou zcela pohltit. Hlavní zbraní je tu pro tentokrát schopnost pro strhující gradaci. V hutné "Erase, Replace" kapela uprostřed přibrzdí, aby vzápětí předvedla to, co umí nejlépe. Jako by kolemjedoucí souprava TGV zpomalila, abyste si mohli do libosti vychutnat její následující raketovou akceleraci. Ale nejmarkantnějším příkladem je "But Honestly". První dvě minuty slyšíme jen Grohla doprovázejícího se na akustickou kytaru, pak se pomalu přidají ostatní nástroje a rozbuřují klidnější melodii svými živými tóny. Vzniká tak dravý oceán muzikantských nápadů, v němž na závěr společnými silami vytvářejí skvostnou energickou smršť.

"Echoes, Silence, Patience & Grace" zastihlo Foo Fighters v dokonalé formě a klidně by se mohlo stát i jejich nejúspěšnějším albem. A je milé, že v tom má prsty také navrátivší se producent Gil Norton. Teď už jen, aby se nám zase chtěli předvést živě. Po dvanácti letech od jejich jediného vystoupení v Česku by už bylo na čase.