Když se vám dostane do ruky placka kapely, o které New Musical Express napsal: "Come autumn, they will be your favourite band", máte dvě možnosti. Buď se z ní preventivně posadíte na zadek a mezi známými o ní pak budete v jednom kuse vykládat jako o skvělé desce. Vždyť jste přeci ten, co se vyzná a ví, co zrovna letí. Druhá možnost je pak použít ji v Riegrových sadech místo ztraceného frisbee s vědomím, že to je jenom další z bezpočtu boybandů s kytarami, po kterém za pár let ani domovníkův Alík neštěkne. Při rozhodování bude určitě hrát roli fakt, že s produkcí vypomáhal patkař Kapranos z Franz Ferdinand.

Londýnští The Cribs jsou další kapkou ve zpěněném oceánu kytarovek, jimž asi nejlépe sedí přirovnání s newyorskými The Strokes. Jejich jednoduché, chytlavé skladby, vystlané dvojhlasnými popěvky, s podobným kytarovým zvukem ozdobeným nakřáplým, ušmudlaným vokálem, takovou podobnost jenom podtrhují. Žádné zbytečně dlouhé stopáže se nekonají, vše tady má kolem dvou tří minut. Na desce jsou pouze dvě pecky delší než čtyři minuty. Celkem je písní rovný tucet.

Stejně jako parta z New Yorku ani trojice The Cribs nejsou žádná sešlost zadumaných filosofů s ublíženými výrazy ve tvářích, deníky popsanými zoufalými veršíky a nehty nalakovanými na černo. Svým fanouškům přinášejí hlavně zábavu, povyražení a hudební doprovod k víkendovým pařbám. On by jim vážnou pózu servírovanou v sepraných trikách, v koženkových sakách s prodřenými lokty a v prošlapaných converskách stejně asi nikdo dvakrát nevěřil. Hlavně se bavit a mejdan si pořádně užít!

The Cribs nejsou žádná stadionovka. Tedy aspoň u nás ne. Naštěstí. Za La Manchem to bude nejspíš trochu jinak. Jejich až na morek ohlodaný kytarový zvuk podle mě ale stejně nejlépe pasuje do malého zahuleného klubu, s rozlitým pivem na schodech, kde zábava jen tak nekončí. A to ani ve chvíli, kdy z depa vyjíždí první ranní metro.