Poslední řadovka Čechomoru vyšla před dvěma lety. Jmenovala se "Co sa stalo nové:" a tím si skupina trošku naběhla. Řada recenzentů musela konstatovat, že nového se v podstatě nestalo nic. Skupina stále sice výborně, ale zato pořád stejným způsobem upravovala lidovky a nějaký výrazný vývoj nebo nový přístup k adaptovaným klenotům naší folklórní tvorby nebyl z alba cítit. A nepomohlo tomu ani další míchání kultur, ke kterému na desce došlo prostřednictvím vynikajících zahraničních hostů. Miniturné, které v těchto dnech probíhá, na album přímo navazuje, alespoň co se hostů týká. První otázky rozhovoru patřily tedy jemu. A na to, jak to s vývojem kapely vidí sám Čechomor a kam se bude skupina ubírat dál, jsme se dostali vzápětí.

Poslední prázdninový týden vyráží Čechomor na miniturné. Co máte pro posluchače připravené? Na co se můžou těšit?

Karel: Je to série čtyř koncertů, které se budou konat na hradních nádvořích a v zámeckých zahradách v Čechách a na Moravě. Jsou to koncerty, kde s námi jako předkapela vystoupí skupina Votchi a kam jsme si my jako Čechomor pozvali našeho dlouholetého spolupracovníka. Hudebníka, který se narodil v Japonsku a žije v Anglii a jmenuje se Joji Hirota. Nahrál s námi na desku "Co sa stalo nové:" taiko drumms a flétnu shakuhatchi a my jsme si teď spolu s ním pozvali i jeho celou skupinu Taiko Drummers, kteří s námi zahrají a vystoupí jako hosté.

Taiko Drummers vystoupí přímo s vámi a budou hrát skladby Čechomoru, nebo budou hrát svůj vlastní set? Dojde i na další písně kromě "Co sa stalo nové", ve které již Joji Hirota hrál na taiko bubny i na albu?

Karel: Určitě tam také zazní, ale zahrajeme i další. Celé to bude koncipované tak, že zahraje předkapela Votchi, pak nastoupíme my a v určité chvíli si pozveme Taiko Drummers, kteří zahrajou s námi i bez nás a na závěr budeme hrát všichni dohromady.

Při tvorbě vycházíte většinou ze slovanských lidových písní, ale míchat je s tradičními japonskými prvky (kromě taiko bubnů i shakuhatchi flétna v "Malovaném kostele") už chce odvahu. Jsou vůbec nějaké hranice v míchání kultur?

Franta: My si myslíme, že ne. Je to přirozený vývoj. V rámci globalizace se lidé můžou potkávat daleko častěji a toto jsou ty styčné body, pro které to má smysl dělat.
Karel: To není jen tak bezduché plácnutí - Japonci, pojďme to udělat. To má své opodstatnění. Co se týká shakuhatchi, tak to je dřevěná flétna, která se používala při meditativním hraní, pak se z toho stal nástroj, se kterým se hrajou i virtuózní věci. Její zvuk je natolik éterický, že se výborně hodil do naší písničky "Malovaný kostel". A "Co sa stalo nové" je prostě vojenská písnička. Mohli jsme použít normální buben, ale taiko drumms jsou samurajské bubny, tedy válečné bubny. Jsou sice z jiné kultury, ale nám to přišlo zajímavé spojit je s naší písničkou. Být svým způsobem odvážný a dostat se někam jinam.

Jak jste se vlastně s Hirotou seznámili?

Karel: S hostama na desce "Co sa stalo nové:" nás seznámil Michal Havas, což je Čech, který se zde narodil, ale v roce 1948 s rodičema emigroval a žil na Novém Zélandě. Pak se sem vrátil, žil tu i za komunismu, pomáhal dostat do zahraničí projekty pana Švankmajera. V roce 2000 udělal na Letné festival Womad. Joji Hirota i Iarla Ó Lionáird vydávali u Real World Records a tím pádem hráli i na Womadu. A když jsme koncipovali tohle album - v té době jsme intenzivně s Michalem spolupracovali - on nás s těmito výbornými hudebníky seznámil.

Na druhou stranu vám řada kritiků vyčítá, že jsou vaše desky od přelomové "Čechomor" v podstatě stejné a těžko na nich hledají nějaký posun, chybí tam vývoj.

Franta: Já si myslím, že to není pravda, že vůbec nic nechybí. Vývoj není o tom, že toho naděláte hromadu. Vývoj je otázka toho, jak k tomu materiálu přistupujete. Někdy to trvá milion let a posune se to o kousek, někdy toho za rok chce člověk stihnout mraky. Já myslím, že je to spíš o tom, jakým způsobem, než za jak dlouho. Pro nás není vůbec důležité, jestli to bude ohraničené časem nebo změnou zvuku, ale aby to bylo ohraničené smysluplností. Někdo udělá jednu věc za celý život a je to víc, než když bude sekat samé nóvum. My pracujeme s materiálem, ke kterému se musí přistupovat s úctou a nějakou vizí. Pro nás je každá deska, kterou máme, úplně jiná. Každá ta deska mapuje určitou část našeho života. Ty písničky se nějakým způsobem vyvíjely, někde ležely a teprve teď se dostávají na povrch a nejde s nima zacházet jako s poštou.

Třeba by to chtělo nějaký experiment, který by do té tvorby přinesl svěží vítr.

Karel: Ono se to právě takhle nedá říct - teď uděláme experiment. To musí přijít samo. Letos máme takový koncertní experimentální rok. Teď jsme odehráli několik koncertů s cimbálovkou Martina Hrbáče ve Velké nad Veličkou, což je mekka folklóru, kde my vlastně nemáme co dělat. Přesto jsme našli společnou řeč. Zkoušíme si takové věci, ze kterých třeba v budoucnu něco vznikne a dojde k tomu, že uděláme další experiment. "Proměny" vznikly také z ničeho nic. Přišel pan Ryvola, jestli by Čechomor nechtěl zahrát někde s nějakým orchestrem na jeho VIP akci. Samozřejmě si člověk může plánovat a stavět si hrad na kopci, jenže pak může přijít vichřice a odfouknout ho. My chceme hrát co nejvíc přirozeně.
Franta: Nedá se každý rok experimentovat na zcela rozdílných věcech. Každá látka je úplně odlišná. Abyste ji zmapovali, povznesli se nad ni a zpracovali, tak je to třeba otázka půl roku a někdy třeba dvaceti let. A pokud dělám čtyři roky nějaký zvuk, tak proto, že jsem o tom přesvědčený. Všechno má svůj přirozený vývoj.

Ale budete se mnou souhlasit, že když porovnáme první desku Českomoravské hudební společnosti s deskou "Čechomor", tak je tam na první pohled rozeznatelný vývoj. Ale mezi "Čechomor" a "Co sa stalo nové:" už tak velký skok není.

Franta: Každá je úplně jiná. Třeba "Proměny"...

O těch nemluvím. Franta: Nebo "Live" je jiná. Neznám okolo sebe nikoho tak barevného, jako jsme my. Máme to štěstí, že si můžeme tu barevnost dovolit.
Karel: Ten posun mezi deskama se zužuje. To tak určitě je. Ale když se člověk podívá na jakoukoliv světovou kapelu, první deska je vždy jiná. Potom nastane pohyb a vyvíjí se ta věc, nebo skupina, dál.
Franta: Já mám právě pocit, že naše kapela prošla radikální proměnou, jak zvuku, tak všeho ostatního, a přitom tam pořád zůstalo to podstatné.

Jestli to není tím, že první deska byla jiná, "Čechomor" je jiný, "Proměny" jsou úplně něco jiného, stejně tak "Rok ďábla". Posluchače jste namlsali barevností a teď čeká, co nového zase přinesete.

Franta: Právě proto, že někdo něco čeká, je potřeba to udělat jinak a otevřít mu jiné obzory. Spíš lidem ukázat, jak to cítíme my a nedělat to tak, jak by nás chtěl třeba někdo někam navést. Ten materiál má určitou hloubku, a to neobsáhne jedno cédéčko. A pokud se vydáte tímhle směrem, tak to můžete dělat deset let, protože je to úžasné a lze to dělat pořád.

Vaše tvorba spočívá v tom, že si vyberete lidovku, která vás osloví, a pak ji adaptujete do modernější podoby, přetvoříte k obrazu svému. Je problém hledat stále další písně? Ty nejzásadnější, které jste chtěli nahrát, už jste patrně udělali.

Karel: Ty písně jsou samozřejmě tématicky stejné, podobné, v rámci regionu jsou si podobné i melodicky. Můžeme říci, že to máme svým způsobem probrané a že jsme udělali to, co jsme chtěli udělat, ale určitě jich ještě dost zbývá.

Nemáte touhu si udělat autorské desky? Třeba jako byl "Povijan"?

Franta: Jsme rádi, že jste to nepoznali, protože to už dávno děláme.
Karel: Zraje nám to.
Franta: My to máme tak, že se to přirozeně děje. Každé písničce, kterou jsme našli a zpracovali, přidáváme své melodie, které aranžujeme.
Karel: Ale samozřejmě nám můžete říct, že tam máme základy, ze kterých čerpáme. Ale z toho jsme vyšli a na tom je celý Čechomor založený.

Myslel jsem to tak, že Čechomor hraje už docela dlouho a je běžné, že si lidé ze zavedených kapel odskočí k nějaké sólovce, protože je ta práce začne unavovat a potřebujou změnu.

Karel: Ono to není tak vidět, ale my si s Frantou odskakujeme do různých sfér dělání jiných věcí. Já pracuji na filmové hudbě, dále dělám hudbu do divadla, do pohádek, Franta má ve Svitavách kapelu s dcerama. Ale sólové desky zatím neděláme.
Franta: Materiál, na kterém v současné době pracujeme, nám připadá natolik zajímavý a inspirativní, že nás to úplně uspokojuje.

Vaše poslední řadovka vyšla v roce 2005. Na kdy plánujete další?

Karel: Teď se chystáme na vánoční koledy, které chceme příští měsíc natočit a před vánoci k tomu udělat turné. Deska vyjde na vánoce. Koledy se jindy hrát nedají. V podstatě je to taková naše první tématická deska. Vánocům jsme se zatím bránili. Jsou zavádějící, někdo si může myslet, že je to kalkul, ale chceme se vyhnout všem známým koledám a naopak hledáme ty neznámé. Třeba i pohanské koledy.
Franta: V současné době máme vybrané moravské, české, polské a slovenské koledy a vánoční písně. Možná použijeme ještě nějakou bulharskou nebo francouzskou. Záleží, jak se nám to bude hodit.

Koledy bývají většinou strašně krátké a jednoduché. Jak se s tím poperete?

Franta: Každá koleda má většinou dvě části. A nebezpečí tkví v tom, že jedna z těch dvou melodií je vždycky, řekl bych, dětská. No a my jsme hledali takové, kde obě ty melodie budou v pořádku. Písně, které nás budou bavit a také se nám budou hodit koncepčně do filozofie desky.

Kdo ji bude produkovat?

Franta: Budeme si to produkovat sami, protože máme pocit, že víme, jak na to.

Předešlou desku produkoval Ben Mandelson. Jak jste se k němu dostali?

Karel: S Benem nás seznámil Petr Dorůžka. Původně jsme chtěli dělat desku s jedním producentem z Anglie, ale nakonec to nevyšlo, a tak jsem poprosil Petra Dorůžku, jestli by nám někoho nedoporučil. On nám dal tři jména, my jsme je oslovili a Ben zareagoval jako první. Hned jsme ho pozvali do Prahy a na tomto setkání jsme přišli na to, že je to ten správný člověk.
Franta: Jak my, tak Ben jsme z té spolupráce tak natěšení, že není možné, abychom spolu už nic neudělali.
Karel: V podstatě jsme se stali přáteli, což se nám stává se všemi hudebníky ze světa, se kterými spolupracujeme. To je nádherné. Takže jednou bysme mohli udělat nějaké setkání všech spřízněných producentských duší Čechomoru.

Ve vaší diskografie je nezvykle hodně živých nahrávek. Čim to?

Karel: Já si myslím, že nejlíp zníme právě naživo, ale samozřejmě těch živejch nahrávek už máme až moc. Pódium je pro nás živná půda a studio je zas takový vymýšlecí prostředí, kde přemýšlíme co a jak. Na pódiu člověk někdy udělá i chybu a najednou zjistí, že ta chyba je správná a má tam být, toto se ve studiu moc nedá, tam to musíte vymyslet.

Franta: Živé hraní má to specifikum, že energie, kterou do toho vložíme, se nám odráží od lidí zpátky. A to je na těch nahrávkách prostě znát. Proto jich máme tolik a ten přenos energie je pro nás zásadní.

Děkuji za rozhovor.