Při sledování a následném hodnocení show texaských …And You Will Know Us By The Trail Of Dead (dále už jen Trail Of Dead) jde především o to, co kdo od toho všeho čekal. Zábava totiž pro někoho může být i hodinu a něco trvající blok z hodně kytar, z hodně bubnů, kláves a celkem jistého zpěvu s absencí charismatu. Hodně lidí si to v Roxy užilo, hodně přesně naopak. Prognózy těch, kteří kapelu v Praze viděli před dvěma lety, mluvily o velkém koncertu, co člověka rozseká, vysaje a nakonec i dodá energickou bombu k prožití další letní noci. Když vše skončilo, mísily se ve mně pocity zklamání a otrávenosti, ale možná byla fakt chyba na straně příliš velkého, či snad jiného, očekávání. Jiného v tom smyslu, co mohli Trail Of Dead nabídnout.

Začínalo to nadějně, resp. přesně ruku v ruce s oněmi prognózami. Při frontě do Roxy jste potkávali drsně vypadající pokérované Američanky, emo mládež, která ujíždí spíš na melodickém hardcore, než že by šlo o vzdorující děti přísahající na alba My Chemical Romance. A taky tam byly staré známé celebrity z pražské kytarové scény. Trail Of Dead se to rozhodli zvládnout bez předkapely, a tak se začínalo relativně brzo. Bylo krátce po půl deváté, když texaská sebranka zasáhla stage. Už první skladba ukázala to, co vás buď celý večer fascinovalo, nebo naopak ničilo. Složitější kompozice jednotlivých písní, kdy si zasóloval téměř každý, kdo zrovna na pódiu ovládal nějaký nástroj.

Track číslo jedna se rozjížděl hodně pomalu, jemné si hraní se strunami, komunikace jako při studiovém jamu s alkoholem a navozování atmosféry. Minuta, dvě a tvrdý úder z kytarové stěny a útočný vokál vytažený z paty. Desky Trail Of Dead, zvláště pak ta poslední, nemají moc předpokladů k tomu, aby něčím fascinovaly, ale i tak v nich najdete víc než tenhle večer naživo v Roxy. Třeba zfúzovanou nervózní kytaru od Velvet Undeground nebo odlehčenou dvouminutovou vyřvávačku, která zní, jako když Beatles šlo spíš o holky než hudební invenci a už něco brali. A o Sonic Youth se mi nechce mluvit.

Skupina působila civilně (s heslem Image fakt neřešíme. Jde o hudbu.), staticky a do spřízněného publika rvala středně hlasité kytarové stěny (ani romantika, ani nářez, málo vazbení, málo riffování, vše zůstalo někde na půli cesty), v určitých chvílích zdvojené údery bicích souprav (zajímavé na pohled, ale zvukově velmi těžkopádné, ale nepochopení jejich smyslu nevylučuji) a klávesové party vyvolávající hodně temné hororové abstrakce. Velký úspěch sklidila hned zkraje chytlavá skladba "Naked Sun", jeden z nejlepších tracků poslední desky "So Divided" (2006), která se v konečném hodnocení ukázala pouze jako skvělý a bohužel nenaplněný příslib dalšího dění. Ostatní zahrané písně ze zmiňovaného LP na sobě měly temnou deku, přes kterou se šlo jen těžko dostat k melodiím a základní písničce. Starší věci naopak dokázaly rozhýbat a i zvukově se s nimi dostavovaly osvěžující pocity - zněly jasně, s rozpoznatelnými nápady a mnohdy šlo i o velmi dobře napsané písně. Kvůli nim jste klidně v nedýchatelném sálu udělali pár kroků dopředu.

Roxy bylo zaplněné velice slušně (informace pro skeptiky stran vkusu českého publika: cizinců se dostavilo opravdu hodně), i když zcela rozhodně ne. Pod pódiem to byl rock'n'roll, pot, strkanice a možná i krev, jak se na takové koncerty patří. Zvuk byl relativně v pořádku a po hodině hraní přišly očekávané přídavky. A vyplatilo se na ně počkat. Show v nich gradovala, nabídla nejlepší skladby a ukázala, že kapela má sílu. Celý ten večer byla vlastně docela solidní kytarová party s pár dobrými skladbami, několika drinky a hodně známými kolem. Jenže když jste čekali jeden z nejlepších koncertů, co měl za poslední dobu v Praze proběhnout, bylo to trpké zklamání. Takže příště z Texasu asi jen tu tequilu.

...And You Will Know Us By The Trail Of Dead, Roxy, Praha, 14.8.2007

Fotogalerie: