Nekonečné vysvětlování známým, že Trail Of Dead nehrají žádný slizký metal, mně už trochu vyčerpává. A že jsem na jejich koncert do Rock Café šel nakonec sám, mě jen utvrzuje v tom, že názvy kapel jsou často setsakramentsky zavádějící (tudíž i důležité). Z prapodivných důvodů jejich název evokuje v lidech skoro to samé, jako kdybyste je lákali na koncert nějakého Vyblitoru nebo Menstruoru. Nesmysl. Pětice hochů z Texasu to sice ráda řádně natvrdo, ale tak nějak opravdově (cítíte ten rozdíl mezi Stooges a Ironama, ne?). Nastoupili se zpožděním, ale když do potemnělého pódia spustili "It Was There That I Saw You" z jejich opusu magnum "Source Tags & Codes", měli nás v hrsti.

Následující produkce pak probíhala ve znamení nesmírně nadupané pódiové show a nekompromisního rocku, který byl někdy hard, jindy punk, garage nebo i HC. Lyrické "piánkové" pasáže osvěžující jejich alba byly víceméně upozaděny nebo se schovávaly za doznívající vazbení z předchozích zvukových jatek. Hlavní dva šoumeni (a spolu s ledově klidným Kevinem Allenem srdce kapely) Conrad Keely a Jason Reece řádili jak pominutí a oba střídali nástroje bez ladu a skladu. Tu dali co proto nabroušené elektrice (to spojení snad vzniklo kvůli nim), tu bicím (na pódiu byly rovnou dvě soupravy a z obou se pánové snažili vytřískat duši) nebo i klávesám. Ať hráli na cokoliv, stihli u toho vyvádět epesní skopičiny, až se jim jeden musel za takový nápřah obdivovat. Nešlo přehlédnout, že si "s sebou" přivezli i početnou fanouškovskou základnu, která si během vystoupení v kotli bezuzdně zařádila a občas i zahrála(!). V jednu chvíli totiž hyperaktivní Conrad přinesl na kraj pódia veliký činel a rozdal paličky nebo si později nechal od pod sebou srocených rozdováděnců nevybíravým způsobem hrabat do strun. Komunikace s publikem jak se patří. Jason, s vizáží Henryho Rollinse, si s chutí prubnul stage diving a při hrození paroháčem ani nepůsobil nijak zvlášť trapně. A že nás tímto snad nejprofláklejším gestem počastoval asi stokrát.

Vůbec ona klišé, která si pánové při koncertě užívali, nevyzněla nakonec nijak rozpačitě. Při poslední vzteklé masírce "Ounce Of Prevention" z prvního alba se pak demolice bicích jevila jako přirozené zakončení. Trochu kašpařina, ale zábavná. Hudba nakonec stejně možné rozpaky převálcovala. Jen zvukaři měli kupu práce a je fakt, že se hlavně ze začátku nedalo přes roztříštěný sound na bohatou hudební hostinu pořádně soustředit. Trail Of Dead totiž přinášejí (nejen) pro tvrdý rock do jednadvacátého století novou naději. To se říká o mnohých, ale u těchto veskrze malých a nenápadných chlapíků to platí stoprocentně. Začátkem července hrají v drážďanském Star Clubu, tak jestli si chcete zadovádět nebo jen poslechnout nesmírně kvalitní, smysluplný, od srdce prožitý a nekompromisní rockový nářez, vydejte se tam, stojí to určitě za to. Hypochondři by si ale měli pro jistotu přibalit špunty do uší. Těžko se mi totiž známým do telefonu po této pražské hlukové koupeli vysvětlovalo, že je třeba mluvit hlasitěji, neb nic neslyším.

Playlist:
It Was There That I Saw You, The Best, Worlds Apart, Caterwaul, Aged Dolls, A Perfect Teenhood, Claire De Lune, Heart In The Hand Of Matter, Totally Natural, Mistakes And Regrets, Ounce Of Prevention

Trail Of Dead, Rock Café, Praha, 10.6.2005