Poslední dobou, zejména po úspěchu Norah Jones a Joss Stone, se objevilo hodně zpěvaček, které míchají různé typy žánrů s jazzem a soulem. Ayo je další z nich. Prosazuje se ovšem pomalu a ztěžka. Recenze na její debut "Joyful" napoví, proč tomu tak je.
Hudební osud některých alb je docela zajímavý. Jsou zkrátka desky, které v určitých regionech vyjdou pouze tak, že se o nich prakticky neví. Ze strany vydavatelství neproběhne žádné promo a koupí si ho jen ti, kteří na nahrávku narazí náhodou nebo na doporučení. Pak se ale stane, že se daná věc někde poblíž chytne a z ústředí přijde pokyn
Začněte to tlačit!. Vznikají pak ale nezřídka situace, že firma propaguje už víc rok starou desku. V případě České republiky tím spouštěcím mechanismem bývá Polsko, kde se prosadili například
Michael Bublé nebo
Garou, přičemž u nás se i po velké kampani o nich ví minimálně. Identická situace nastala v případě rumunsko-nigerijské zpěvačky s německým občanstvím žijící v Paříži - říká si jednoduše
Ayo. Její album "Joyful" vyšlo zhruba před rokem.
Takový je tedy osud "Joyful", ale co to je vlastně za desku? Zprvu je nutné napsat, že se opravdu těžko škatulkuje. Někde je
Ayo řazená k neo-soulu, někde k folk-soulu, pravdou ovšem je, že její záběr je daleko širší. Z hudby lze naprosto zřetelně vysledovat vliv pařížských šansonů, afrických rytmů, jazzu a špetky reggae. Stejně jako její muzika je i samotná
Ayo hodně "universální", a to nejen z hlediska internacionality.
Ayo nejenže zpívá, ona ovládá i hru na klavír, na kytaru a na housle a v nespolední řadě si to, co zpívá, i skládá.
Z předchozích řádků by se zdálo, že "Joyful" má předpoklady dosáhnout velké kvality. Svým způsobem se tak i děje. Melodicky je velmi povedená, míchání stylů je přinejmenším zajímavé a jednotlivé písničky se velmi dobře poslouchají, ale deska bohužel nefunguje jako celek. Za chvíli máte pocit, že vnímáte
Corinne Bailey Rae, a především - začnete se nudit. Obraz desky se slévá v jednolitý tvar s mírnými barevnými přechody. Možná to chtělo vypíchnout některé okrajové žánry více do popředí, aby se skladby od sebe odlišily. Posledním negativem "Joyful" je i zpěv samotné
Ayo. Má sice krásnou barvu hlasu, v níž se spolu potkávají její černošsko-cikánské kořeny, ale zase (opět po chvíli) vám může začít vadit jakési zvláštní zalykání, jež vokál doprovází.
To, co jsem doposud o "Joyful" napsal, nevyznívá pro
Ayo příliš lichotivě; nerad bych jí ale křivdil. "Joyful" rozhodně není špatná deska, ale v porovnání s ostatními zpěvačkami, jako jsou zmiňovaná Corinne nebo trošku vzdálené
Norah Jones,
Katie Melua a další, působí lehce rozpačitě a kvalit jejich alb nedosahuje. Jako by
Ayo zatím neuměla prodat, co v ní ve skutečnosti je. Pokud ale zapracuje, třeba na zvýraznění žánrové pestrosti, může se z ní stát velká hvězda.