V devadesátých letech byli Smashing Pumpkins vzrušující adrenalinovou partou; a nejen pro psychicky nabourané. Za těch pár let v akci natočili úžasné "Mellon Collie And The Infinite Sadness", dvojalbum zboosterovaných emotivních výkřiků a folkových příběhů a dalších intenzivních momentů. Před ním i po něm došlo na nejeden zapamatováníhodný singl, elektronické omyly na desce "Adore" nebo velké koncepce donedávna poslední nahrávky "MACHINA/The Machines Of God" z roku 2000. Rozpad proběhl za mediálně přitažlivých gest a výroků ("Ve světě, kde vládne Britney Spears, nemá smysl dělat muziku!"), drogových závislostí (chemií vyčerpaná a zničená D'Arcy Wretzky hrající na basu ) a osobních křivd (jak to asi bylo doopravdy s Jamesem Ihou?).

Další pokusy frontmana Billyho Corgana - skupina Zwan či sólové album - zněly buď jako Smashing Pumpkins zamilovaní do vlastní mámy, nebo jako do krve nasraní na vlastního otce. Všechno to byla póza bez silných písní. Teď se Corgan snaží Pumpkins oživit (probíraná basistka a japonský kytarista James Iha ale bohužel absentují) a po sedmi letech s kapelou vydává nové album "Zeitgeist". A nezní to vůbec dobře.

Prudce spálené euforické balady, ego a afekt, jemný ublížený niterný křik - elementy, které byly na hudbě Smashing Pumpkins v době jejich největší formy nejpřitažlivější, v nových písních chybí. Sice se dostavují exhibice Corganova neodhadnutelného ega a předimenzovaný afekt, ale bez ostatních zmíněných vlastností to vyznívá ploše, nebo spíš jako prázdná imitace předchozích projektů. "Zeitgeist" otevírá smršť hlasitých riffů a od prvního poslechu zřejmá snaha znovu začít u ostrých, punkových, rozpálených výstřelů typu "Bullet With Butterfly Wings" z adorované dvojdesky. Ne že by byl tehdy Corgan vzorem autentičnosti, ale dříve do sebe vše zapadalo a kdo z těch mladých, co Pumpkins dříve milovali, si dnes nezakřičí "...the world is a vampire..."?

Dnes tu máme naproti tomu nijaké skladby s hitovými ambicemi, pár letních songů do party-playlistů. A co na tom, že si Corgan zaplatil muzikanty, kteří zahrají nějaká sóla, když novým písní chybí vnitřní energie a prvek vzrušení. Klidně řekněte fuck off, anebo si namlouvejte, že je to celkem v pohodě. Hořké vzpomínky a lámání kultu.

Singl "Tarantula" (asi nejhorší hit alba) uzavírá nejsilnější část desky, po prvních pěti skladbách se zdá, že dál poslouchat už nemá cenu. Pak přijde patetická balada "Starz" (tiché konstatování "We are starz!") napsaná pro stadiony a zřejmě nejambicióznější track "United States". Bez sedmi vteřin do deseti minut slité zkreslené kytary a výkřiky "Revolution!" Tady už musí být každému jasné, že s frontmanem Smashing Pumpkins něco není v pořádku: místo aby napsal nové písně pro Smashing Pumpkins, které by zněly jako z dob, kdy nebyla ztráta času je poslouchat a kdy jste se nemuseli stydět za to, že je milujete, chce zachraňovat svět a čeká na revoluci. Co bude příště? Koncepce ochrany před teroristickými hrozbami nebo strach ze sebe samého? Dále se na "Zeitgeist" mluví o bohu, zemi, světlu, dojde na jeden levný hit s citovým sdělením "you could be my friend" a za pár minut přicházejí neposlouchatelné balady.

"Zeitgeist" je jen další Corganova nepovedená sólová deska. Teď jen hlasitější se silnými stěnami kytar a pod autorským názvem Smashing Pumpkins. Ani jednou mě nedojal.