Nuda. Odvar. Manson vyměknul. Rozčilují se fanoušci Marilyna Mansona, hlavně pak ti, co milovali jeho starý industriální bordel, metalový řev, agresivitu a stylizaci do antikrista, když přijde řeč na jeho nové album "Eat Me, Drink Me". Na něm se Manson obrátil do sebe a v pomalejších melodičtějších tempech se vybrečel a zkusil najít sebe sama. O sto osmdesát stupňů zvrácená romantika, jakoby čistá krev a klid s občasným probíjením. V živém provedení vše naopak zaskřípalo a donutilo zauvažovat, jak na tom zpěvák, bývalý hudební novinář, který si jednu půlku svého uměleckého jména vzal od sexuálního symbolu (bohyně našich oldschoolových snů Marilyn Monroe) a druhou od bezcharakterního vyznavače krve (masového vraha Charlese Mansona), vlastně je. A závěr zní, že zřejmě už nic moc. Ale pěkně popořadě. Času máme dost.

Když spousta lidí ještě stála před holešovickou T-Mobile Arenou a dvěma vchody se pokoušela dostat dovnitř, pustila se do publika weird-rigl Vladivojna La Chia se svou kapelou Banana. Její show nabídla poměrně hlasitý a tupý hardrock a hlavně excentrickou performanci plnou podivného tančení a škubání se. Výkon, který evokoval dojem, že tady v tom může být i nějaká ta chemie. Fanoušci reagovali poměrně vřele a extravagantní umělkyně odcházela za tleskání a možná i obdivu řady lidí, co ji právě pro sebe objevili.

Na opatovském gymnáziu jsem měl jednu kamarádku. Byla to holka citlivá, uzavřená do sebe, poslouchala předimenzované nářezy, které jsem nebyl schopen od sebe identifikovat, s oblibou si propichovala kůži, přehnaně se malovala a oblíkala se do černé. Ani nevím proč, ale tak nějak jsem počítal, že jako ona by mohlo vypadat publikum Marilyna Mansona. Ale chyba, krom řady co do image spřízněných návštěvníků většinu tvořily v podstatě normální lidi z davu. Koloritu metalových akcí se přiblížilo několik řad pod pódiem, když v pravidelných intervalech nad hlavami šermovali pěstmi a v euforii nechávaly pracovat zkušené hlasivky. Vyprodáno rozhodně nebylo, hala byla zaplněná zhruba přes polovinu kapacity, především na ploše byla téměř půlka prázdná. Žádný riot a industrial řežba - spíš jako se jít podívat do muzea.

Manson nastoupil přesně ve tři čtvrtě na deset za přehnaně dlouhého smyčcového intra, po pódiu se rozlila rudá barva a skrz plátno prosvítaly siluety, bylo to nadějné a s atmosférou. Následně ale otvírací skladba "If I Was Your Vampire" na úvod nedodala nic, co by posluchače nakoplo, utahaná písnička naopak nejednoho donutila si dojít pro další pivo a doufat, že s dalšími tracky se věci dají pohybu a přijde i energie. Na albu mají novinky charisma a i určitý druh sexappealu a přitažlivosti, naživo fungovaly sterilně, ploše a jako by bez většího zaujetí.

Člověk nemusí být vyznavačem agresivního industriálu, aby pro něj několik starších i nových hitů Mansona bylo aktraktivními a vzrušujícími - coververze Eurythmics "Sweet Dreams", song ze soundtracku k Matrixu "Rock Is Dead" nebo hitovka "The Nobodies" - tyto písně patřily k nejlepšímu, co na koncertu zpěvák předvedl. Po pódiu se ovšem potuloval, jako by na něj zabloudil omylem. A já i vy dobře víme, co si myslet o hláškách, jak je Praha nejvíce fucking město. Nežereme mu to.

K nedostatku energie přispěl i fakt, že mezi jednotlivými písněmi byly půlminutové pauzy. Tím pádem se koncert ani nemohl pořádně rozjet a vše bylo ve znamení věčného čekání, kdy už to něco přijde. Kapela hrála spolehlivě, dobře, jasně, Marilyn téměř devadesátiminutový set s jedním přídavkem odzpíval, jak ho odzpívat měl. První podpódiové řady pařily v hudební euforii, přičemž výrazně energičtěji reagovaly na starší skladby, jejich úvodní tóny je spolehlivě dostávaly do pohybu. Ostatní v klidu přikyvovali, maximálně si se zpěvákem frázovali.

Co se týče nějaké show, ani v tomto ohledu koncert nic speciálního nenabídnul, na malém plátnu za muzikanty probíhaly tuctové a nijak výjimečné projekce (rudě namalované zpívající rty, název skladeb nebo roztrhaná americká vlajka) a zkraje koncertu po bocích pódia svítily obstarožně vypadající svícny, vedle kterých stály kříže - fragmenty, co měly vyvolat temnou a záhrobní atmosféru - vše ale zůstalo někde na půli cesty. Na jediný přídavek si Manson vylezl na obrovskou židli, odzpíval, světla rozsvítila a bylo po srandě. Výsledek? Zklamání z absence energie a něčeho, co by člověka strhlo.

Marilyn Manson, Vladivojna La Chia & Banana, T-Mobile Arena, Praha, 13.6.2007

Fotogalerie: