Recenzi na desku kapely, která pochází ze severu Evropy, můžete začít několika způsoby. Například tak, že se rozepíšete, jak se země původu promítla na samotné nahrávce, jak je na ní znát chladné podnebí, z něhož muzikanti pocházejí, nebo jak se na albu podepsalo prostředí nedalekého polárního kruhu. Jenže co naplat, v případě švédských Scraps Of Tape, respektive jejich albové dvojky "This Is A Copy Is This A Copy" to tak je. Tedy aspoň já z ní ten dojem mám. Nejde ovšem ani tak o švédské klimatické podmínky jako takové, jako spíš o introvertní, zamyšlený přístup a vůbec celkovou, do sebe zahleděnou náladu téhle desetipísňové nahrávky.

Někteří režiséři tvrdí, že točí černobílé filmy proto, aby barva neodváděla divákovu pozornost od samotného děje. Dovedu si představit, že s podobnou myšlenkou přistupují Scraps Of Tape ke zpívaným pasážím. Vokálů je tady jako šafránu, zpívaná je sotva polovina skladeb. Kdyby bylo po mém, nemuselo by se tady zpívat vůbec. Tím nechci tvrdit, že zpěv působí nějak rušivým nebo dokonce nemístným dojmem, to vůbec ne. Snad jenom, že bez něj by albu rozhodně na kvalitě neubylo. Mimochodem v "Thirteenthousand" a "Nashville's Got Hell To Beat" máte chvílemi pocit, že nabídku k hostování na nahrávání přijal mladý Robert Smith.

"This Is A Copy Is This A Copy" je album plné vybrnkávaných, zahloubaných, místy možná až hypnotických pasáží, které náhle přecházejí do burácejících rozhněvaných kytarových vazeb, bez slitování pobízených nervózním těkavým rytmem bicích. Po chvíli se živel pozvolna umoudří a nechá opět promluvit tichý zvuk kytary.

Je až s podivem, kolik pocitů, emocí a nálad, jakoby zahalených do chladného oparu, se podařilo těmhle Švédům vtěsnat na prostor jedné dlouhohrající desky. O to víc je pozoruhodný fakt, že vokál nepatří mezi jejich nejdůležitější výrazové prostředky.