Jestliže jste, jak se říká, v pohodě, vždycky pro vás desky kosmopolitních Placebo budou várkou několika hitů, které je dobré znát, a spoustou nevýrazné kytarové vaty. Dalo by se říct, že Brian Molko a spol. jsou kapela ideální pro citově nalomené, zklamané a ublížené losery. Pro intelektuály, kteří si nevěří ve chvílích, kdy zjišťují, jak důležitou roli hraje v životě sexuální přitažlivost, kteří radši utíkají do vlastních, bezpečnějších, muzikou Placeba vytvořených světů. Spadnou do nich a zpátky do reality už nechtějí. To všechno, co se děje na albech britské trojky, její koncerty jen umocní a všemu dají další rozměr. A v téměř vyprodané brněnské hale Vodova probíhalo přesně to, co se v nejlepším slova smyslu předem čekalo.

Začínalo se písněmi z posledního alba "Meds" a hned s otvírací "Infra Red" začaly létat do publika vlny takové té pozitivně zkažené sexuální energie. Molko se za mikrofonem kroutil v podivných tanečních kreacích a především se představil ve skutečně excelentní hlasové formě. Ne, že by byl jeho hlas intonačně vyloženě čistý, ale zněl výtečně: byla v něm vykřičená melancholie, touha i pachuť čerstvě vypuštěného helia. Vyzařuje charisma, že ho za to klidně můžete nenávidět, a zpívá jemně, jako by vám přesně rozuměl a věděl, co v daný moment potřebujete. Výkřik fuck off přijde ve chvíli, kdy na něm visí oči celé haly ve své největší intenzitě; zkrátka ví, co dělá, a to ve všem. Když půlka arény instinktivně řve slogan "because i want you", tak v tom není patos, klišé ani laciná fráze. Jde o spontánní emoce, které musí ven.

Molko k publiku za celý devadesátiminutový koncert klidně ani jednou nepromluví, přesto je mezi ním a fanoušky komunikace tak intenzivní, jako by se během skladeb odehrávaly tiché dialogy, které slyšíte jen vy. V basketbalové hale je nacpáno kolem čtyř tisíc hlav, ale vy cítíte, že co se tam děje, je jen vaše a že vám to v ten moment nikdo nevezme. Jednou z věcí, která je na koncertech Placeba neskutečně přitažlivá, je fakt, že ačkoliv jde o intimní pocity, jdoucí "ze sebe", tak kapela živě předvádí tvrdou punkovou show plnou rozervaných zpětných vazeb. Právě při nich nejvíce rezonuje Molkova láska k Sonic Youth. "Kim Gordon je sexuální symbol," shodli jsme se s Brianem hodinu před koncertem při našem pětiminutovém rozhovoru. Celá ta přitažlivá destrukce, romantika, rozervanost a porozumění, které z Placeba naživo proudí, vycházejí z uječeného vokálu, kterému se právě Molko svým projevem blíží, nebo se o to aspoň snaží. Nebo to je úplně jinak, ale ten feeling tam čitelný rozhodně je, za to ruku do ohně. Uznání baskytaristky Sonic Youth coby sexuální ikony se rovná přiznání zásadní a naprosto klíčové inspirace. Molko už si to může dovolit.

Brněnské publikum dostalo pořádnou nálož starých i nových skladeb. Především ty letitější fungovaly jako skutečné hity (jejich obsah byl mimo jiné umocněn silnými klipovými projekcemi), které lidé pod pódiem i na tribuně propařili - "Every You Every Me", "Special K", "Bitter End". S pomalejšími kousky jako "Without You Im Nothing" nebo "Follow The Cops Back Home" ale skupina dodala výrazně silnější emoce. Nevěděli jste, jak se cítíte: jestli je vám zle a okamžitě musíte pryč, nebo naopak nechcete, aby to skončilo. Placebo za hodinu a půl nabídli spoustu snů z dospívání, strachu a těžko popsatelných pocitů. To všechno v hlasitých kytarových stěnách, decentně uječeném vokálu a citových ranách.

Ačkoliv už všichni měli v hlavách víc než dost, tak po základním setu skupina přidala další tři psycho-nářezy. Prvním byla těžce rozvazbená sonická psychotronická řežba, pak došlo na fucked up poctu Chemical Brothers "Taste In Man" a nakonec sladký film o dospívání, procházení se v dešti a vzpomínkách na to, co už bylo, ve skladbě "Twenty Years". Absolutně vzrušující zážitek. Show na devadesát minut, bordel v hlavě minimálně na týden.

Placebo, Hala Vodova, Brno, 5.6.2007

---

Brian Molko - Dokonalost je nudná

Podle původního plánu jsme vám chtěli s frontmanem Placeba Brianem Molkem nabídnout normální rozhovor. Okolnosti tomu však chtěly, že jsme nakonec s charismatickým leaderem mluvili necelých pět minut. Zde je výsledek.

Proč vlastně děláš muziku?

Dobrá otázka. Ona je to samozřejmě skvělá práce, ale u mě to je něco jako touha, vzrušení a vášeň. Dávám tam hodně ze sebe. Myslím, že bych bez psaní nových písní vůbec nemohl fungovat. Je to jako terapie. Kapelu jsem kdysi rozjel, protože jsem nevěděl, co se se mnou děje, chtěl jsem dělat bordel, chtěl jsem mít punkovou kapelu. Je to neskutečně osvobozující.

Co tě dnes, v roce 2007, na tomhle světě fascinuje?

Já tě chápu, jsi mladej a máš pocit, že celej svět stojí za hovno. Svým způsobem to tak i je, ale jsou věci, co mě pořád přitahují a vzrušují. Filmy, architektura a design. To jsou věci, ve kterých je pro mě neskutečná svoboda, fantazie a vyjádření se.

Jsi prý velký milovník newyorské alternativní rockové scény a zvláště pak skupiny Sonic Youth. Je to tak?

Jasně. Tam mám pocit, že to je přesně ono, co v muzice hledám. Muzika kapel jako Sonic Youth byla o nářezu, ale je v tom kreativita, velký nápad a emoce. Vždycky mě vzrušovala Kim Gordon. Co ty na ní říkáš?

Pro mě je jedním z největších sexuálních symbolů v popmusic. Co tě vzrušuje na ženách-punkerkách?

Síla a ženskost, které dohromady vytváří neskutečný sexappeal. Není v tom ta hrubá síla, co dávají do rockové muziky muži. Je to neskutečně sexy vidět holku na pódiu řvát rockové songy. Myslím, že podstatu rock'n'rollu ženy uměly vystihnout mnohdy lépe.

Co pro tebe slovo rock'n'roll znamená?

Svoboda, síla a vyjádření se.

A jak bys sám pro sebe definoval slovo sexy, které jsi před chvíli v souvislosti s punkerkami zmínil?

To je těžké. Je to něco, co mě naprosto zbourá a rozseká, něco, co mě zbaví vědomí a svým způsobem nadchne. Sexy jsou většinou věci nedokonalé a nedotažené. Dokonalost je nudná, nechápu lidi, které vzrušují geniální proporce. Fakt je to nuda.