Kryštof Michal, zpěvák Support Lesbiens, je zvláštní postava, k jejímuž poznání by bylo třeba víc než jednoho rozhovoru. Při povídání ve zlínské kavárně mluvil klidně a uvolněně, aby se vzápětí dokázal rozohnit jako profesor Tečka od Tata Bojs. Hlavně politika ho nenechávala chladným. S hudbou je to u něj podobné: v sedmnácti založil Support Lesbiens, kteří si získali pověst jedné z nadějí klubové scény, jenže v roce 1996 přerušili činnost. Prý nic nestíhali a byli v jednom kole. Obnovili se až v době, kdy se Kryštof věnoval filmařině. Jeho skupina teď šlape naplno: na podzim vydala desku "Euphony & Other Adventures", kterou letos podpořila společným jarním turné s Davidem Kollerem a Post-It. Minulý měsíc pak Supporti založili vlastní hudební vydavatelství - prvním muzikantem, který vydá desku na jejich značce, se stal chlapík jménem Bayer.

Napadlo vás někdy natočit desku v češtině?

Na albu "Regeneration?" jsme nahráli dvě písničky v češtině. "Nejsi z nás" je vlastně českou verzí "Let's Just Sing", která je na albu také v originále, a pak "Konec agenta W4C". Ta vlastně vychází z ústřední melodie toto filmu. Shodou okolností původní námět k němu napsal můj dědeček, což jsem dlouho ani nevěděl. Pak mě to hrozně potěšilo a ta melodie se nám hrozně líbila. Řekli jsme si fajn. Ale jak nápady přichází a odchází, tak i tohle už je pryč. A Support Lesbiens vždycky zpívali a budou zpívat anglicky. Alespoň teda dokud budu v kapele zpěvákem já.

Několikrát jsi říkal, že důvod vaší přestávky v 90. letech byl, že jste tehdy neměli čas zastavit. Nepřipadá ti ale, že jste i teď v jednom kole? Vždyť od roku 2000 jste v podstatě jen na turné nebo ve studiu.

Ani ne. Už nejezdíme ty turné o sedmadvaceti koncertech za jeden měsíc. Přece jen už jsme trochu starší a nemuselo by nám to prospět. A taky jsme zjistili, že takové bláznoviny nejsou úplně podstatou toho, co děláme. Je ale pravda, že kapela není jenom o vymýšlení hudby a jejím reprodukování naživo. Souvisí s tím celá řada věcí, která zabírá hodně času. Na dovolené jsme třeba nebyli, ani nepamatuju. Ale nás prostě věci kolem kapely bavěj a naučili jsme se odpočívat při jiných věcech. Je to například rybaření...

Co včelařina?

No, to ještě přijde. (smích)

Pojďme k vaší poslední desce "Euphony & Other Adventures". Připadá ti stejně jako mně smutná, až temná?

Nemyslím si, že by byla vyloženě smutná a že by smutek pro ni byl charakteristický. Určitě je chvílemi smutná, chvílemi melancholická a některé písničky mají zase filozofický podtext. Ale souhlasím s tebou, že tam i negativní emoce jsou obsažený, a to dost výrazně. Na desce se vždycky odrazí to, co jsme za poslední rok a půl od vydání posledního alba zažili. No a u nás je to tak, že jsme strávili další skvělé období se sociální demokracií a od té doby tady toho Paroubka máme na talíři furt. Stejně tak se dozvídáme, že po sedmnácti letech od revoluce máme v politice plno estébáků. Nebo teď čtu už několik dní v novinách, že nějaký šílenec v Americe postřílel dvaatřicet studentů. Takže mi nepřijde, že je to tady nějaký skvělý a milý a že bychom měli od začátku do konce desky juchat. Určitě to vnímáme a stojí to podvědomě na pozadí našich písniček. Ale v prvním plánu smutní lidé určitě nejsme.

Je "Euphony..." na víc poslechů?

Jo. A líbí se mi, že je taková různorodá. V podstatě si myslím, že takoví jsme vždycky byli a že tvorba, která je obsažená na týhle desce, není až zas tak vzdálená tomu, co jsme dělali v naší první etapě před rozpadem. Chci říct, že tehdy jsme hráli crossover a do jedný pecky nacpali třeba deset stylů. Začínali jsme metalem a přes reggae a rap jsme skončili ploužákem. A to všechno bylo v jedný pecce. Teď ty styly rozvrstvíme do celý desky, takže je pak pestrá a není to taková změť. Support Lesbiens vždycky bavilo využívat celého hudebního spektra a vždycky byli takoví, že támhle něco pěkně zazpívali, támhle zarapovali a támhle si dali nářez. Navíc teď dokážeme lidem předvést daleko lepší show. Myslím, že když se nám povede koncert, je to docela nářez, co se týče hudby, zvuku a tak. A také jsou naše písničky v živém provedení o poznání tvrdší.

No, i poslední rozhovor s tebou na musicserveru se jmenoval "Nejsme popová kapela".

Já se tomu vždycky směju, když někdo přijde na náš koncert a pak nám říká: "Hele, vy jste přitvrdili?" A já říkám: "Ne, my nepřitvrdili, my jsme jenom udělali písničku 'Cliché', což je čistě popová skladba, z níž udělala rádia strašný hit. A vy jste hnedka usoudili, že jsme ryze popová kapela!" Ale na druhou stranu, co je to pop? Všechno, co je populární. Takže třeba Limp Bizkit a další jim podobné jsou popové, protože se hrají v rádiích. A je to popová hudba? No, ani není, ale vlastně jako jo, protože se hraje pořád dokola v rádiu. A co je teda potom ten pop? Já znám desítky českejch metalovejch kapel, vedle kterých bysme naživo vypadali jak největší hárdkoráři. Dokonce znám desítky zahraničních takovejch kapel, vedle kterých bysme tak vypadali. Ono stačí z našeho setlistu vyškrtat pár ploužáků, nahradit to pár nářezama a máme regulérní hácéčkovej koncert.

Do rozhovoru se na moment vloží Sváťa Čech: "Já jsem se do kapely vrátil teď po osmi letech a můžu to posoudit. Naživo je to stejná masáž, jako v té první etapě. Jsem na konci unavenej úplně stejně!"

Pro mě je třeba pop Phil Collins, přestože se s ním nechci kvalitativně ani nijak srovnávat. Ta škatule popu je prostě široká. Takže já se nebráním tomu, když nás někdo označí za pop. Protože populární svým způsobem jsme. Ale furt jsou to dvě kytary a basa, jak tomu bylo v tý první éře.

Jak se vám podařilo přesvědčit Tonyu Graves z Monkey Business na hostování v "To Stand A Bitter Problem"?

My jsme s Tonyou kamarádi. Basák si přál, aby tam byl dívčí backvokál. Nakonec nás napadla Tonya, což je výhoda, protože je Američanka a k naší anglicky zpívané hudbě sedne. Já pak u toho, když to natáčela, nebyl, protože se ten vokál točil až při mixu, ale kluci byli strašně spokojení. Tonye se ta písnička taky líbila pro bohatý text. Zhostila se toho úžasně, z té písničky je nakonec pěkná baladka.

Ty se pravidelně ujímáš natáčení vašich videoklipů. Kde se to vzalo?

V roce 1996, kdy se kapela rozpadla, jsem byl nikdo. Kromě angličtiny jsem neuměl nic, a tak jsem přemýšlel, co budu dělat. Protože jsem do sedmnácti let dělal vrcholově lyžování, odjel jsem na hory a stal se profesionálním instruktorem. Ale pak sezóna uplynula a já se vrátil do Prahy. A dostal jsem se k filmu. Mé veškeré filmařské vzdělání bylo daný praxí, kdy jsem dělal takový ty runnery na reklamách a poslední podržtašky, který sbíraj odpadky. Pak jsem se dostal do filmový produkce, kde jsem dělal v takzvaném postprodukčním departmentu. To je to, co se filmaři učí na škole. Já jsem se to naučil během roku a půl v praxi. Byl jsem prostě vhozenej do řeky, abych se naučil plavat. Ale díky tomu jsem začal dělat to, co jsem chtěl – asistovat režii.

Musíte se ještě dodnes vyrovnávát s nálepkou namachrované kapely?

Tuším, že jako osmnáctiletý kluci jsme se mohli tvářit namachrovaně. A nakonec proč ne. Kdo by v osmnácti nebyl, když je z něho modla a píší se o něm titulky jako "Objev klubové scény", "Jsou to Češi? Nejsou to Češi?" a podobně. Ta nařachanost k mládí asi patří. Ale zase nemám pocit, že by se z nás stali nějací nepřístupní lidi, kteří by se s tebou nechtěli bavit. Ono je to dvojsečný. Poslední dobou se o nás mluví, že jsme namachrovaná a nabubřelá kapela, protože chceme, aby lidi kolem nás pracovali profesionálně. A když někoho pošleš do prdele, protože ti podsouvá něco, co je absolutní nesmysl, je pak strašně jednoduché jít a říkat: "Dívej, to jsou idioti namachrovaný! Mišík na to hrál, všichni na to hráli a voni se tvářej, že na to hrát nemůžou!" My od lidí jenom chceme, aby svoji práci dělali stejně profesionálně jako my. Bohužel jsme konfrontováni s tím, že v tomhle postkomunistickým státě si všichni myslej, že budou dostávat prachy za nic. Řekli jsme si prostě, že takhle ne, že se naučíme lidi posílat do prdele na dvě doby a bude nám úplně jedno, jestli o nás budou roznášet fámy, nebo ne. Tolik fám, co se o nás říká... Ale vím, od koho jsou!

Od koho?

Znám promotéra, kterýmu jsme šlápli na kuří oko a kterej o nás po celý Moravě roznesl fámy. Proč? Protože třeba bez našeho vědomí z části našeho koncertu natočil DVD a prodával ho. My mu pak voláme a říkáme: "Vy jste se snad úplně pomátl!" A po půlroce se dozvíme, jak tenhle člověk o nás povídá, jak jsme namyšlený.

Zvykli jste si už na to?

Hele, my to už neřešíme. My víme, že lidi, který nás znaj, si to nemyslej. A to nám stačí. Jestli si tohle vykládaj támhle někde nějací emani, je nám jedno. Ale tohle tady bylo vždycky. V Čechách se prostě pomlouvá, v Čechách se závidí. Jakmile se lidi cítěj ukřivděný, že je nepozdravíš, už letěj a volaj: "To je šulin namyšlenej!" Vždyť všichni víme, jak to tady chodí. My jsme si na to zvykli a pokud o nás někdo říká, že jsme namachrovaný, tak to svědčí o jediným - nezajímá ho, co jsme zač, ale poslouchá, co o nás říká támhle nějakej eman. To je tak jediný, co k tomu můžu říct.

Celkem pravidelně se účastníte různých hudebních anket. Co si myslíš o jejich úrovni?

Všechny hudební ankety hudbě pomáhaj. V Česku je hudba na úbytu, desky se neprodávaj, na koncerty chodí čím dál míň lidí, konkurence je šílená. Vezmi si jen kolik českejch kapel vydává desky a do toho si připočti zahraniční interprety. Vydobýt si na našem hudebním poli nějakou pozici je fakt těžký. Musíš bejt dobrej muzikant a musíš o tom lidi neustále přesvědčovat. My máme další handicap, a to že zpíváme anglicky. Takže si s náma lidi nikdy nezazpívaj sborově refrény, jako třeba s Kabátem nebo Chinaski. Až na ty největší hity typu "Cliché". Takže jakákoliv hudební anketa nejenom nám, ale všem českejm kapelám pomáhá. Protože žijeme v byznyse, ve kterým peníze nejsou, všechny ty kolečka toho ústrojí skřípou a už je dávno nikdo nepromazal a pravděpodobně ten celej stroj spěje k zániku. Protože desky se jednou přestanou prodávat úplně. Když se nebudeme bavit o těch dvou třech top kapelách, ostatní skupiny dneska na prodeji desek nevydělávají. Vždyť si vem, za kolik desek se dneska dává platina? Za patnáct tisíc prodaných kusů. Ještě před rokem byla za dvacet, před pěti lety za čtyřicet. A to opravdu ekvivalentně odpovídá tomu, jak se desky prodávaj. A ceny se nemění, my tu desku prodáváme za stejné peníze.

Co Akademie populární hudby a její Andělé?

Každá anketa má svoje plusy a nějaký mouchy. Pro hudebníky by Andělé měly bejt ta nejprestižnější cena. Měly bejt. Všude v zahraničí to tak je. Anglický a americký Grammy jsou cenami, na jejichž udílení kouká celý národ, je to galavečer, přehlídka toho nejlepšího ze současný hudby. Ale nutno říct, že v Česku to velmi velmi skomírá poslední léta. Jde to od desíti k pěti.

Sdílíš tedy názor některých kolegů, že Andělé jdou naproti Slavíkům?

Na to konto je těžko co říct. Před dvěma měsíci jsem si přečetl článek s ředitelem APK Šiškou a zjistil jsem, že jeho mottem a hlavním cílem je sledovanost. Jenomže televizní sledovanost u nás plodí pořady typu "Čundrkántryšou". Jak může inteligentní člověk dělat něco pro masu lidí, mi není úplně moc jasné. Myslím si, že tyhle hudební ceny se neubírají dobrým směrem. Byť to chápu! Protože nebudou–li v tom peníze, nebude nic. Takže jeho priorita v tuhle chvíli je dostat do toho co nejvíc peněz. Peníze do toho dostane, když to bude sledovaný. A jsme v začarovaným kruhu, protože aby něco bylo u nás sledovaný, musí to bejt blbý! Protože lidi v Český republice masově koukaj na blbiny a nic jinýho. Masová zábava u nás odpovídá stále ještě pořadům typu "Ein Kessel Buntes" a stále ještě těžíme z toho, co jsme tady čtyřicet let prožili. Komunista totálně rozmrdal morálku tohohle národa, rozmrdal vkus, estetický cítění a tak dál. Lidi se k sobě neuměj chovat, jsou k sobě sprostý, a proto když je v televizi zábava, na kterou kouká polovina národa, bejvá většinou blbá, hloupá, přisprostlá a lidi to baví. Je to hospodská zábava. Takovej národ v současné době jsme a je třeba si tuhle facku dát.

Jak to chceš řešit?

Čas. Učit se, učit se, učit se. Vzdělání. Jinak se to nevyřeší. Upřímně: Generace našich otců a babiček prostě musí vymřít. Je mi to líto to takhle říct... Ale nevím, jestli to je řešení. Protože oni vychovávaj novou generaci a ta bude samozřejmě velmi zásadně ovlivněna jejich výchovou.

A není to spíš fenomén doby?

No, ta Anglie s Amerikou jsou zase dva samostatné světy a třeba se tím jenom tak zaštiťujeme. Je pravda, že v západní Evropě nežiju a že třeba lidi v Portugalsku taky masově sledujou blbiny. Ale u nás je to umocněno ještě tím, že máme za sebou padesát let komunismu, žijeme s generací našich rodičů a dnes a denně se dozvídáme, kolik estébáků se zaštiťuje falešným lustračním osvědčením. Kdo jim ho mohl vydat, když je falešný? No zřejmě zase nějakej estébák. Oni si všichni kryjou prdele. Strana pana Paroubka je estébákama prolezlá, polovina lidí, co mu tam sedí v parlamentu, jsou pohrobci komunismu. Tvářit se, že to je přece sociální demokracie, která nemá s komunistama nic společného, je blbost. Tomu může věřit jenom snad malý dítě.