Den, kdy zemřel nu-metal

Americká šestice Linkin Park patří, když už ne mezi zakladatele nu-metalu, tak rozhodně mezi jeho nejvýraznější představitele a mezi ty, kteří z tohoto stylu udělali módní vlnu a prodali desítky miliónů desek. Dvojice řadových alb "Hybrid Theory" a "Meteora" jasně definovala jejich zvuk, přinesla kupu hitů a nastolila otázku co dál. Protože spousta jejich epigonů nu-metal rozředila do místy nechutné břečky, ohlásila kapela, že třetí řadovka přinese úplně jiný zvuk. Kolikrát jste to už od různých kapel slyšeli? A věřili byste to zrovna Linkin Park, jejichž zvuk je opravdu charakteristický a rozpoznatelný? Věřte. Opravdu nekecali.

Linkin Park, otázka je, zda jí přinese nějaké nové.

Na desce mezi dvanácti položkami není jediná, která by zněla tak, jak od nich čekáte. Nejvíce linkinovsky zní pilotní singl "What I've Done" a dva rockové nátěry "Given Up" a "No More Sorrow", jež patří k tomu nejtvrdšímu, co kdy nahráli. A to včetně Chesterova zpěvu, který občas řve více než obvykle. Stejně tak kapela na desce umí být mnohem měkčí jako třeba ve skutečně velké popové baladě "Shadow Of The Day", zábavnější jako v odrapované hitovce "Bleed It Out" či dojemnější jako v Shinodou odzpívané smyčcové "In Between". Zatímco minulá dvě alba zněla od začátku do konce téměř stejně, nyní je to každý pes jiná ves, ale celé to přesto drží pohromadě.

Na Linkin Park se mi vždycky líbilo, že se fanouškům snaží nabídnout něco víc než jen pár nových skladeb. Stejně jako "Meteora" vychází i novinka v limitované edici, která vypadá jako kniha a kromě většího bookletu (s texty a krátkými popisky o nahrávání každé sklaby, stejně jako v běžné edici) obsahuje DVD. Základem jsou dva dokumenty - první z nahrávání celého alba, druhý z točení videoklipu k "What I've Done". A zatímco z desky můžete mít pocit, že se kapela bere strašně vážně, pětapadesát minut dokumentárních záběrů je představuje hlavně jako šest neskutečně zábavných chlapíků. Místy je sledování dokumentu lepší než kdejaký sitcom. A přitom se samozřejmě dozvíte spousty informací ze zákulisí. Na dévédéčku najdete i celou desku, klip k pilotnímu singlu a další bonusové příjemnosti.

Kapele Linkin Park se vždy přezdívalo nu-metalový boyband. Na "Minutes To Midnight" už rozhodně neplatí ten nu-metal, boyband díky několika popovějším skladbám snad ano. Ale i tak je jasné, že skupina udělala další krok k tomu být opravdu velkou kapelou, která nechce ustrnout na místě a které je jedno, že naštvou část svých fanoušků. A přiznám se, že takovou proměnu a přitom dobrý výsledek jsem od nich nečekal. O to je poslouchání této desky příjemnější zážitek.

P. S.: Jaký názor asi bude mít deset dalších redaktorů musicserveru v chystané makrorecenzi?